Sousedka mi darovala prošlé sušenky. Následovala zápletka jak z televizní komedie
Foto: Unsplash
4 min
Když mi sousedka přinesla balík máslových sušenek s vysvětlením, že drží linii, nečekala jsem, že mě čeká absurdní kolotoč sousedské štědrosti. Sušenky byly dva měsíce po expiraci, ale vyhodit do popelnice jsem je nechtěla. Rozhodla jsem se nechat je na okenní římse pro někoho, kdo je potřebuje víc než já.
Reklama
„Vezmi si je, já teď držím linii,“ prohlásila sousedka Jitka, když mi vtiskla do rukou balení sušenek.
Balík byl poměrně těžký, máslové sušenky v modré krabici s obrázkem idylické venkovské zahrady. Teprve když za ní zaklaply dveře, otočila jsem krabici a podívala se na datum spotřeby. Dva měsíce po expiraci. Dva měsíce.
Chvíli jsem tam jen stála s tím balíkem v ruce a přemýšlela, co s tím. Vyhodit to? Připadalo mi to jako hřích – pořád to byly sušenky, ne nějaká pomazánka nebo maso. Sušenky přece vydrží, ne? Ale zároveň jsem si nebyla jistá, jestli chci riskovat žaludeční potíže kvůli Jitčině dietě.
Řešení, které se zdálo být správným
Nakonec mě napadlo kompromisní řešení. Bydlíme v činžáku na rušné ulici, kde občas potkávám lidi bez domova. Položím sušenky na vnější okenní římsu v přízemí – kdo je potřebuje, ten si je vezme. Aspoň nepřijdou vniveč a já nebudu mít pocit, že plýtvám jídlem.
Sešla jsem dolů, opatrně jsem položila balík na širokou kamennou římsu u vchodu a vrátila se domů s pocitem, že jsem udělala dobrou věc. Problém vyřešen, pomyslela jsem si.
V sobotu večer jsem si všimla, že sušenky z římsy zmizely. Usmála jsem se. Někdo je našel a vzal si je. Přesně, jak to mělo být.
Nedělní návštěva
V neděli odpoledne jsem měla na kávě tu samou sousedku Jitku. Seděly jsme u stolu, povídaly si o všem možném, a já jsem si nemohla nevšimnout, že už najednou dietu nedržela. Slupla celý větrník, jako by to bylo smoothie.
Právě když jsem chtěla něco říct, zazvonil zvonek. U dveří stál pan Šíma z přízemí, starší pán s holí, kterému jsem občas došla pro nákup. V rukou držel talíř přikrytý utěrkou.
„Dobrý den, slečno. Přinesl jsem vám něco dobrého,“ řekl a podal mi talíř. „Jahodové řezy. Paní Vávrová odvedle mi je dala, ale já na ně nemám zuby. Korpus je na mě moc tvrdý. Tak jsem si vzpomněl na vás, víte, za ty nákupy.“
Poděkovala jsem mu a pozvala ho dál. Nabídla jsem mu kávu a měkký zákusek z cukrárny, na který jeho umělé zuby stačily.
Řezy, které přinesl, vypadaly naprosto dokonale. Nepečený sušenkový dezert s tvarohovým krémem a čerstvým ovocem zalitým v želatině. Taková ta domácí pochoutka, kterou miluji, ale sama pro sebe si ji neudělám.
Jitka už natahovala ruku. „To vypadá fantasticky. Paní Vávrová je šikovná.“
Ach, ty sušenky…
Řezy byly opravdu výborné. S Jitkou jsme se téměř popraly o poslední kousek.
„Tohle je pecka. Musíte říct paní Vávrové, aby mi poslala recept,“ řekla Jitka a otřela si pusu.
„Určitě jí řeknu,“ svolil pan Šíma a začal vyprávět příběh, který jsem vůbec nechtěla slyšet: „To byla vlastně taková náhoda. V sobotu ráno jsem venku na římse našel balík sušenek. Nic špatného s nimi nebylo, ale já už to nemůžu kousat, tak jsem to dal paní Vávrové. No a ona z nich udělala ty řezy. To se nepeče, víte? Jenom to rozdrtíte a smícháte s máslem a cukrem. To jsou dneska takové rychlé recepty…“
Polkla jsem naprázdno. Co na to říct? Raději nic. Řezy s prošlými sušenkami už byly v mém i Jitčině žaludku. Nezbývalo, než to prostě překousnout.
Absurdní kruh sousedské štědrosti
Když se nad tím zamyslím, každý ze zúčastněných měl dobrý úmysl. Sousedka Jitka nechtěla plýtvat jídlem a domnívala se, že si data spotřeby na balíčku sušenek nevšimnu. Já jsem ty sušenky chtěla věnovat někomu, kdo si podobné výrobky nemůže dovolit každý den. Pan Šíma si při jejich objevu vzpomněl na sousedku Vávrovou a nakonec mě chtěl potěšit dobrůtkou, aby se mi odměnil za to, že mu pomáhám s nákupy.
Všichni jsme to mysleli dobře. Akorát ty sušenky byly… přiznejme si… prošlé. A celá ta situace byla jak vystřižená z televizní komedie.
Musím ale říct, že žádné žaludeční problémy jsem po snědení jahodových řezů nezaznamenala. A netrpěla jimi ani Jitka, která jakékoli myšlenky na dietu už nadobro zavrhla. Aspoň tak soudím z jejího apetitu, který projevuje pokaždé, když přijde na návštěvu.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
