Soused má čtyři auta a já nemám kde zaparkovat. Situaci jsem vyřešil originálně
Foto: Pexels
4 min
Bydlím v řadovém domě bez garáže. Parkování v ulici se tu řídí zákonem džungle - kdo dřív přijde, ten dřív parkuje. Jenže můj soused má čtyři auta a já často nemám kam zaparkovat. Když jsem se vracel z práce a musel znovu couvat do vedlejší ulice, došlo mi, že takhle to dál nejde.
Reklama
Je půl sedmé večer a já právě přijel z práce. Místo abych zaparkoval přímo před domem, musím jet dál – do vedlejší ulice, kde snad nějaké volné místo ještě zbude. Pak se vracet pěšky, s taškou od počítače a nákupem. Tohle se děje už třetí týden v kuse.
Stojím před domem a dívám se na řadu zaparkovaných aut. Modré kombi, červený sedan, stříbrné SUV, bílý hatchback. Všechny patří jednomu člověku. Mému sousedovi Karlovi z čísla sedm.
Čtyři auta na jednoho člověka
Bydlím v řadovém domě. Garáže tady nejsou, parkuje se na ulici před domy. Normálně by to nebyl problém, domů je dvanáct, většina lidí má jedno auto, někdo dvě. Prostoru dost.
Pak se před rokem přistěhoval Karel. Sympatický chlap kolem padesátky, vždycky pozdraví. Jenže má koníčka – auta. Nejdřív přijel s jedním, pak s druhým. Třetí prý zdědil po tátovi. Čtvrté si pořídil letos na jaře.
A všechny parkuje v naší ulici, dvě z nich před mým domem. Zabírá čtyři místa sám.
Když se to zlomilo
Ten večer, kdy jsem stál s klíčky v ruce a díval se na tu řadu aut, cítil jsem, jak se ve mně něco láme. Nebyl to vztek. Spíš únava. Únava z toho, že se pořád přizpůsobuju něčemu, co nedává smysl.
Karel těmi auty skoro vůbec nejezdil. To modré kombi mělo na zadním okně vrstvu prachu. Stříbrné SUV špinavé blatníky. Bílý hatchback jsem ho neviděl řídit snad dva měsíce.
Doma jsem si sedl ke stolu a začal přemýšlet. Mohl bych mu jít něco říct – ale co? Parkuje legálně, na veřejném prostranství. Mohl bych napsat stížnost na městský úřad – ale čeho se domůžu? Karel teoreticky žádné pravidlo neporušuje.
A pak mě to napadlo.
Nápad, který všechno změnil
Druhý den jsem za ním šel. Zazvonil jsem, pozdravil a řekl jsem: „Pane Karel, mám návrh. Vidím, že máte čtyři auta a některé jen tak stojí. To je špatné pro baterie i motor. Co kdybych vám je jednou týdně nastartoval, projel je okolo bloku, zkontroloval stav a tak. Mám zkušenosti, původně jsem byl automechanik.“
Podíval se na mě překvapeně. „To byste pro mě opravdu udělal?“
„Jasně. Jenom bych musel vědět, které auto zrovna nepoužíváte – abych ho mohl přeparkovat, když budu potřebovat místo před domem.“
Chvíli mlčel. Pak se usmál. „To je vlastně dobrý nápad. Fakt by se mi to hodilo, nemám na ně čas.“
A bylo to.
Jak to funguje
Karel mi dal klíče od tří aut – od toho bílého, modrého a stříbrného. Červený sedan si nechal pro sebe, tím jezdí denně do práce. Domluvili jsme se, že o ta tři auta budu pečovat já.
Jednou týdně je nastartuji, nechám motor běžet pár minut, zkontroluju tlak v pneumatikách a objedu blok. A parkuji je tak, aby pro moje vlastní auto zbylo před mým domem dostatek místa.
Karel je spokojený – má o auta postaráno. Já jsem spokojený – mám kde parkovat. A navíc jsem získal něco, co jsem nečekal.
Modré kombi si můžu půjčit, když potřebuji převézt větší náklad, třeba kusy nového nábytku. A Karel mi kromě toho sem tam přinese basu piv jako poděkování za to, že mu s auty pomáhám.
Co jsem se naučil
Když mi teď někdo říká, že má problém se sousedem, vždycky se zeptám: „A zkoušel jsi s ním mluvit? Ne stěžovat si – mluvit.“
Protože já jsem nešel za Karlem si stěžovat. Nešel jsem mu vyčítat, že zabírá místa. Přišel jsem s nabídkou, která dávala smysl oběma.
Občas si sedneme na schody před domem a povídáme si o autech. Místo konfliktu mám souseda, se kterým vycházím. A místo vzteku a frustrace mám klid.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
