Způsoby, jakými staří Římané předpovídali budoucnost, zahrnují lidské oběti či vejce
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
3 min
Ať už je předpovídání budoucnosti skutečné či smyšlené, ve starověkém Římě hrálo klíčovou roli. Jaké prostředky využívali tehdejší věštci k určení toho, co se má teprve stát?
Reklama
Osud Říma v rukou slepic
Během válek s Kartaginci se římští vojáci často radili s jednou z nejoblíbenějších metod věštění v římském vojsku – posvátnými kuřaty. Kurníky s těmito slepicemi byly s římskou armádou a námořnictvem převáženy po celém známém světě a staral se o ně úředník zvaný pullarius.
Při věštbě se na zem rozsypalo několik hrstí zrní a slepice byly vypuštěny. Pokud vyběhly z klecí a lačně zrní sežraly, bylo to považováno za skvělé znamení a signál k útoku. Pokud zůstal zob netknutý, šlo o varování, že bitva bude prohraná a je třeba se jí vyhnout.
Zvířecí či lidské oběti
Ve starověkém Římě měl kněz zvaný haruspex za úkol provádět věštění pohledem do vnitřností obětovaných zvířat, často ovčích jater. Římané však údajně používali i mnohem zlověstnější metodu. Tato metoda je známá jako antropomancie neboli věštění z lidských bytostí. Říká se, že Římané za tímto účelem příležitostně obětovali muže, ženy a děti, i když důkazy o tom nejsou přesvědčivé.
Obvykle se jednalo o to, že se dotyčnému ještě za života otevřela hruď a v určitém pořadí se z ní vyjmuly orgány, z nichž se četlo, dokud dotyčný nezemřel. Součástí předpovědi bylo také zaznamenávání toho, jak oběť křičela či jak rychle krvácela.
Bublinky moči
Jednou z méně obvyklých metod římského věštění bylo čtení z moči. Způsoby výkladu této odpadní tekutiny se značně lišily, někteří věštili z chuti nebo vůně sekretu, jiní se zaměřovali na jeho tok a barvu. Římané často používali metodu pozorování bublinek. Velké bublinky rozmístěné od sebe znamenaly štěstí, zejména přicházející bohatství, zatímco malé a hustě zaplněné bublinky byly špatným znamením a ukazatelem blížící se nemoci nebo smrti.
Vejce na sto způsobů
Římané používali k věštění také vejce, což je metoda, kterou okultisté znají jako oomancii. I toto předpovídání mělo celou řadu podob, přičemž oblíbené bylo zejména vhození vaječného bílku do vroucí vody a předpovídání podle vzniklých tvarů. Pěkná kruhová hmota naznačovala, že na obzoru je svatba, ale nepravidelný hadovitý tvar byl považován za varování před blížícím se nebezpečím.
Pohled do zrcadla dokázal odhalit mnohé
Ve starém Římě se věštci nazývali specularii, což souviselo s latinskými výrazy pro „zrcadlo“ či „dívat se“. Římský císař Didius Julianus, který vládl na jaře roku 193 n. l., se proslavil tím, že použil zrcadlo k předpovědi výsledku bitvy. Podle některých prý Julianus úzce spolupracoval s kouzelníky, kteří uměli ze zrcadla číst. Smutné je, že byl císařovi předpovězen jeho pád, a tato věštba se později také naplnila.
Římané měli ještě další zajímavé způsoby předpovídání budoucnosti. Je však otázkou, zdali se tyto věštby postupem času skutečně naplnily, nebo byl jejich výklad doplněn až později, aby danému příběhu dodal na dramatičnosti.
