Přijela jsem do Prahy na zažila šok. Ihned jsem odjela zpět a už se nevrátím
Foto: Unsplash
4 min
Kdo projížděl Prahou v 90. letech nebo na přelomu tisíciletí, ten ví. Hlavní nádraží nebylo vstupní branou do magické metropole - bylo spíš varováním. Špína, zápach, chaos a pocit ohrožení. Jak je možné, že se to tak dlouho tolerovalo?
Reklama
Existují místa, která si pamatujete celý život. Bohužel ne vždy z těch správných důvodů. Pro celou generaci cestujících – domácích i zahraničních – bylo pražské Hlavní nádraží přesně takovým místem. Ne kvůli majestátní secesní Fantově budově, ale kvůli tomu, co se dělo uvnitř a kolem ní.
Když se dnes mluví o tom, proč mělo nádraží tak špatnou pověst, nejde o jednu konkrétní věc. Byl to souběh všeho možného – zanedbaná údržba, hygienické podmínky na hranici únosnosti, bezpečnostní problémy a architektonický chaos, který vznikl napojením brutalistní odbavovací haly ze 70. let na historickou budovu. Výsledek? Vizuální i funkční schizofrenie, která návštěvníky spíš děsila než vítala.
Toalety jako symbol úpadku
Chcete-li pochopit, proč lidé o nádraží mluvili jako o „hnusu“, stačilo vejít na veřejné záchody. Smrad cítitelný už z chodby, lepkavé podlahy, nefunkční splachování, rozbité dveře. To nebyla výjimka – to byla norma. K tomu všudypřítomné odpadky, oloupaná omítka, graffiti na každé volné ploše a díry ve stropech, kudy při dešti tekla voda.
Údržba jako by neexistovala. Nebo možná existovala, ale její výsledky nebyly vidět. Nefunkční osvětlení ve spojovacích chodbách vytvářelo temné kouty, kde se člověk instinktivně rozhlížel, jestli tam někdo nečíhá. A to není paranoia – to byl oprávněný pocit.
Dva světy v jedné budově
Architektonicky bylo nádraží zvláštním případem. Fantova budova z roku 1909 – nádherná secesní stavba s propracovanými detaily – stála vedle betonové odbavovací haly, která působila, jako by ji někdo omylem přilepil z úplně jiného města a jiné doby. Kontrast byl tak ostrý, že místo harmonie vyvolával spíš zmatek.
A pak tu bylo značení. Nebo spíš jeho absence. Kdo neznal nádraží, ten bloudil. Cedule jen v češtině, neaktuální mapy, chybějící informace. Eskalátory a výtahy častěji mimo provoz než v chodu – pro lidi s těžkými kufry nebo s kočárkem noční můra. Personál, který by poradil? Prakticky neexistoval.
Sherwood před hlavním vchodem
Vrchlického sady před nádražím si vysloužily přezdívku „Sherwood“ – a nebylo to lichotivé. Park se stal útočištěm bezdomovců, drogově závislých a pochybných existencí. Tato atmosféra se přelévala i dovnitř, zejména do podchodů a odlehlejších částí haly. V nočních hodinách se tu málokdo cítil bezpečně.
Ženy cestující samy, rodiny s dětmi – všichni uváděli totéž: snažili se nádraží opustit co nejrychleji. Nedostatečná policejní přítomnost a chybějící kamery v některých místech situaci jen zhoršovaly.
Srovnání, které bolelo
Když člověk přijel z Vídně, Mnichova nebo Berlína, kontrast byl drtivý. Tam čistota, přehlednost, služby, pocit bezpečí. Tady chaos, špína a nervozita. Bylo těžké pochopit, jak si hlavní město evropské země s takovou historií a turistickým potenciálem může dovolit takovou vstupní bránu.
Dokonce i srovnání s jinými postkomunistickými metropolemi – Budapeští nebo Varšavou – vycházelo pro Prahu trapně. Ty své nádraží zvládly zmodernizovat dřív a lépe.
Co se změnilo a co zbývá
V posledních letech se situace výrazně zlepšila. Nová odbavovací hala pod správou společnosti Grandi Stazioni prošla rekonstrukcí, zlepšila se čistota i navigace. Správa železnic postupně obnovuje Fantovu budovu. Ale paměť na „hnusné“ nádraží je hluboce zakořeněná – a některé problémy, zejména v okolním parku, přetrvávají.
Je to běh na dlouhou trať. Praha má šanci ukázat, že se dokáže zbavit své nechvalné pověsti. Otázka je, jestli to zvládne dřív, než si další generace cestujících vytvoří vlastní nepříjemné vzpomínky.
