Nejhlubší místo planety skrývá překvapení, která vědce zaskočila

Mariánský příkop se nachází v západním Pacifiku, východně od Filipín a jižně od Japonska. Tvoří nejhlubší oceánskou proláklinu na planetě, která připomíná srpkovitou jizvu ve dně moře. Vznikla subdukční aktivitou tektonických desek, kdy se pacifická deska podsouvá pod filipínskou. Nejhlubší bod příkopu nese označení Challenger Deep a sahá téměř jedenáct kilometrů pod hladinu – víc, než kolik měří výška Mount Everestu.

Plastová taška na samém dně světa

V roce 2019 sestoupil americký průzkumník Victor Vescovo na dno Mariánského příkopu s cílem překonat rekord v nejhlubším ponoru v historii. Strávil čtyři hodiny na dně v ponorce, kde pozoroval různé mořské živočichy plující v temných vodách. Co ho však opravdu šokovalo, byl nález igelitové tašky z obchodu a sladkých obalů přímo na nejhlubším místě planety.

Tento objev se odehrál v prostředí, kde tlak vody převyšuje tisíckrát hodnotu na mořské hladině. Teploty se pohybují těsně nad bodem mrazu a tma je absolutní. Většina mořských tvorů se tomuto místu vyhýbá obloukem, přesto sem dosáhlo lidské znečištění. Vědci předpokládají, že plast klesá do takových hloubek velmi pomalu, nebo jej tam zanesou silné oceánské proudy.

Jakmile se plastový odpad usadí na dně, může tam zůstat celá staletí kvůli absenci slunečního světla a nízkým hladinám kyslíku. Biologická aktivita je tam minimální, takže rozklad prakticky neprobíhá.

Přečtěte si také

Proč nikdy nemůžeme dojít ke konci duhy? Důvod je prostý, duha žádný konec nemá

10. 7. 2026

Průhledné ryby a obří příšery

Zatímco plastové tašky jsou znepokojivým nálezem, některé živočichy z Mariánského příkopu lze označit za skutečně fascinující. Chobotnice Dumbo vypadá roztomile, ale patří mezi nejkrutější predátory v hloubce – své kořisti polyká živé a vcelku. Pak tu máme rybu s průhlednou hlavou, takzvanou barreleye. Její válcovité oči směřují převážně nahoru, což jí umožňuje rozpoznat stíny kořisti v naprosté tmě.

Vědci o existenci barreleye nevěděli až do roku 1939, kdy byla jedna vylovena z hloubky přes 750 metrů. Dodnes zůstává její životní cyklus a rozmnožovací vzorce do značné míry záhadou.

V příkopu žijí také obří obojživelci a obří stejnonožci, což představuje fenomén známý jako hlubinný gigantismus. Korýši příbuzní krevetám obvykle dorůstají jen pár centimetrů, pokud žijí blízko hladiny. V příkopu však některé exempláře přesahují 30 centimetrů. Tyto obří tvorové připomínající pancéřovaný hmyz se plazí a plavou v absolutní tmě. Vzhledem k nedostatku potravy v těchto hloubkách je jejich velikost záhadná. Jejich schopnost odolávat drtivému tlaku je rovněž pozoruhodná – jejich buňky, proteiny a membrány jsou stavěny tak, aby odolaly stlačení, ale experti stále přesně nevědí, jak a proč to funguje.

Hydrotermální komíny chrlící přehřátou vodu

Některé části Mariánského příkopu nejsou studené, temné a nehybné. Hydrotermální průduchy prorážejí mořské dno a uvolňují vodu zahřátou hluboko v nitru Země. Tato voda může dosahovat teplot přes 400 stupňů Celsia a nese s sebou rozpuštěné kovy a chemikálie toxické pro většinu živých organismů.

Přesto se kolem těchto průduchů shlukuje mořský život. Vznikají tam celé komunity, které se živí chemií místo slunečního světla. Bakterie přeměňují síru a další minerály na energii. Větší živočichové na těchto bakteriích přímo závisí – buď je konzumují, nebo je hostí ve svých tělech. Mezi tvory shlukujícími se kolem průduchů patří trubkovití červi a škeble. Tvoří husté kolonie v jinak prázdné krajině a vytvářejí scénu připomínající podmořskou průmyslovou zónu, kde se do vody zvedají oblaky tmavého minerálního „kouře“.

Tento objev vědcům dokázal, že život nepotřebuje ke své existenci sluneční světlo a že energie může vycházet ze samotné Země. Toto poznání změnilo nejen pohled na život na naší planetě, ale také na možnost života kdekoli jinde ve vesmíru.

Přečtěte si také

Je černá díra opravdu černá? Ne tak docela, přiznávají vědci

10. 7. 2026

Radioaktivní uhlík z jaderných testů

Mariánský příkop neunikl lidskému vlivu, stejně jako jeho obyvatelé. V roce 2019 vědci oznámili, že našli radioaktivní uhlík-14 v tkáních korýšů žijících v příkopu. Naměřené hladiny byly natolik vysoké, že experti usoudili, že pocházejí z výbuchů jaderných bomb.

První nadzemní jaderné testy proběhly v roce 1945. Vědci dokážou určit, jak daleko se rozšířily vzniklé radioaktivní izotopy, měřením hladin uhlíku-14. Ten vzniká jadernou reakcí, když neutrony kolidují s atomy dusíku v atmosféře. Během testování vodíkových bomb v 50. a 60. letech 20. století se hladiny uhlíku-14 v atmosféře téměř zdvojnásobily. Časem se část uhlíku rozpadla, zbytek se však rozšířil po celém světě a vstoupil do rostlin, zvířat i lidí.

Před objevem v roce 2019 vědci nevěděli, zda takzvaný bombový uhlík dosáhl nejhlubších částí oceánu. Poté odchytili a otestovali zmíněné korýše a zjistili vysoké hladiny uhlíku v jejich tkáních a trávicím traktu. Tyto hodnoty byly mnohem vyšší než v okolní vodě. Tým dospěl k závěru, že izotopy se do příkopu dostaly přirozeným potravním řetězcem. Mrtvoly a výkaly povrchových živočichů padají vodním sloupcem dolů. Korýši se jimi živí a absorbují zbytky jaderné stopy.

Nejhlubší místo na Zemi stále skrývá nesčetná tajemství

Mariánský příkop dokazuje, že na Zemi neexistuje místo nedotčené lidskou činností nebo jinými procesy. V jeho nejhlubších částech vědci nadále objevují úžasný život i stopy lidského dopadu. Tyto objevy světu ukazují, jak daleko může cestovat znečištění a jakými pozoruhodnými způsoby se živočichové přizpůsobují temné, drtivé hloubce.

Velká část příkopu dodnes zůstává neprozkoumaná, takže každý nový ponor přináší nové odpovědi, ale zároveň vyvolává další otázky. Kdo ví, co všechno ještě průzkumníci v temných chladných vodách objeví…