Dovolená v Egyptě skončila hořce. Na letišti jsem musela nesmyslně zaplatit 200 eur
Foto: Unsplash
4 min
Myslela jsem, že jsem opatrná. Že umím rozpoznat nebezpečí. Ale když vás někdo osloví s úsměvem na místě, kde čekáte na odlet domů, nenapadne vás, že právě začíná noční můra. Egypt jsem milovala – až do chvíle, kdy jsem zjistila, co všechno můžete ztratit během pár hodin.
Reklama
Stála jsem u gate a kontrolovala si palubní vstupenku. Kolem mě proudily davy turistů, slyšela jsem směsici jazyků, vůni kávy z nedalekého stánku. Byla jsem unavená po týdnu u moře, ale spokojená. Těšila jsem se domů. Nic nenasvědčovalo tomu, že za pár minut se můj život převrátí naruby.
Zdvořilý muž s nabídkou pomoci
Přistoupil ke mně muž v uniformě letištního personálu. Usmíval se, mluvil anglicky s přízvukem, ale srozumitelně. Řekl mi, že můj let má zpoždění a že mi může pomoci s přeregistrací zavazadla. Měla jsem velký kufr a skutečně jsem si nebyla jistá, jestli jsem všechno vyřídila správně. Tak jsem přikývla.
Vedl mě chodbou stranou od hlavního terminálu. Říkala jsem si, že je to normální – letiště v Hurghadě je chaotické, možná mají nějakou speciální přepážku. Neměla jsem důvod pochybovat. Až do okamžiku, kdy jsme vstoupili do místnosti bez oken.
Okamžik, kdy mi došlo, že něco není v pořádku
V místnosti seděli další dva muži. Jeden z nich se na mě podíval a něco rychle řekl arabsky. Ten, který mě doprovázel, mi ukázal na židli. Posadila jsem se. Cítila jsem, jak mi začíná bušit srdce. Jeden z mužů otevřel můj kufr bez ptaní. Začal prohrabávat věci – oblečení, kosmetiku, suvenýry.
Zeptala jsem se, co se děje. Odpověděl mi, že dělají bezpečnostní kontrolu. Že je to standardní procedura. Ale jeho hlas zněl jinak než předtím. Chladněji. A já jsem věděla, že lže.
Chtěla jsem vstát a odejít, ale jeden z nich mi položil ruku na rameno. Nebyla to pomoc. Byl to příkaz zůstat sedět.
Co chtěli a proč jsem neodešla
Začali se mě vyptávat – kde jsem byla, s kým jsem mluvila, jestli jsem něco kupovala na trhu. Ptali se na jména, adresy, telefonní čísla. Nerozuměla jsem tomu. Snažila jsem se vysvětlit, že jsem jen turistka, že nikam nespěchám, že můžu počkat u gate. Ale oni pokračovali.
Pak vytáhli z mého kufru malou krabičku s orientálními kořením, kterou jsem si koupila jako dárek. Řekli, že to vypadá podezřele. Že musí zavolat policii. A že bych měla zaplatit pokutu, pokud nechci mít problémy.
V tu chvíli mi došlo, o co jde. Nebyla to kontrola. Byl to podvod. Ale byla jsem sama, v cizí zemi, v místnosti bez kamer. A oni to věděli.
Rozhodnutí, které mě stálo nervy i peníze
Měla jsem dvě možnosti. Buď zaplatím, nebo riskuju, že zavolají skutečnou policii – a kdo ví, jak by to dopadlo. Slyšela jsem příběhy o lidech, kteří skončili na egyptských policejních stanicích kvůli nesmyslným obviněním. Nechtěla jsem to risknout. Tak jsem zaplatila. Dvě stě eur v hotovosti.
Vzali peníze, vrátili mi kufr a bez jediného slova mě vyvedli zpátky k terminálu. Jako by se nic nestalo. Seděla jsem pak u gate a třásla se. Ne zimou. Strachem. Vztekem. Hlavně ale studem.
Co jsem udělala špatně – a co bych udělala dnes
Dlouho jsem si vyčítala, že jsem byla naivní. Že jsem měla odejít hned, jak jsem ucítila, že něco nesedí. Že jsem měla křičet, bránit se, zavolat někoho jiného. Ale v tu chvíli jsem byla paralyzovaná. Strach dokáže člověka úplně zablokovat.
Dnes vím, že bych neměla jít nikam s cizím člověkem, i kdyby měl uniformu. Že bych měla trvat na tom, abychom zůstali na veřejném místě. Že bych měla nahlas říct, že si nejsem jistá a že chci zavolat na velvyslanectví. Možná by to nepomohlo. Ale možná ano.
Nikdy jsem to nikomu neřekla. Ani rodině. Styděla jsem se. Připadala jsem si hloupá. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že problém nebyl ve mně. Problém byl v tom, že někdo vědomě zneužil moji důvěru a zranitelnost.
Co mi zůstalo
Egypt jsem od té doby nenavštívila. Možná jednou. Ale ne brzy. Pokaždé, když vidím fotky z Hurghady nebo slyším někoho plánovat dovolenou u Rudého moře, cítím sevření v žaludku. Ne kvůli zemi samotné – ta je krásná. Ale kvůli vzpomínce na tu místnost. Na ten pocit bezmoci.
Naučila jsem se jednu věc: být opatrná neznamená být paranoidní. Znamená to naslouchat svému instinktu. A když vám něco přijde divné, tak to pravděpodobně divné je. I kdyby vám to měl říkat člověk v uniformě s úsměvem na tváři.
Dvě stě eur se dá vydělat. Důvěra v lidi – ta se vrací pomaleji.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce
