Za socialismu byla profese manekýny jen pro hrstku nejúspěšnějších

Za socialismu se těmto kráskám říkalo manekýny a ani zdaleka si nemohly dopřávat takový servis jako dnešní „módní ikony“. Na přehlídky vláčely kufry plné vlastních doplňků, dokonce se říkalo, že průkopnice tohoto povolání si řasy zvýrazňovaly krémem na boty. Za socialismu nebyly soutěže krásy, dívky propagující módu neměly kolem sebe vizážisty, stylisty a agentury. Dívky tak byly zručné i v make-upu, uměly si poradit s účesem. To vše až do roku 1989, kdy začal vznikat první servis pro modelky.

Krásné bytosti, které zdobily stránky módních časopisů a oslňovaly diváky na módních přehlídkách, se o sebe uměly postarat a nestěžovaly si. Jejich život měl své kouzlo a jak jedna z nich, Milada Karasová uvedla, připadalo jí, že její život byl jeden velký flám.

Milada Karasová se později stala ředitelkou a majitelkou jedné agentury pro modelky a prohlásila, že rozhodně nelituje, že práci manekýnky dělala.

 Dostala jsem se do světa, aspoň třicetkrát jsem byla v Rusku, předváděla jsem v Kuvajtu, Německu, Mongolsku, Iráku...,

vzpomínala na své mládí, které bylo hlavně kvůli cestování hodně výjimečné. Tehdy to nebylo tak snadné, dostat se jinam, než do přilehlých socialistických zemí.

Běžný život manekýny

Ještě než se zažilo slovo manekýna, říkalo se těmto krásným dívkám demonstrátorka zboží. V podstatě dostaly přidělené jen oblečení, které měly předvádět a vše ostatní byla jejich starost. Dokonce i boty si musely k oblečení zajistit ze svých zdrojů. Nemalé byly investice i do kosmetiky a doplňků.

Zvláštní je, že na dobu, kdy se ženy musely líčit a česat, vzpomínají s úsměvem, protože si u této kreativní činnosti užily hodně legrace. Ta prý dnes ve světě modelingu vůbec není.

Profese manekýny byla jen pro hrstku nejúspěšnějších

Většina krásek, které udávaly trendy v módě, měla své běžné povolání a manekýnkou byly jen bokem. Jen hrstka vyvolených měla předvádění módy jako profesi. Ty vyvolené byly většinou zaměstnané v Domě módy, v textilní exportní firmě Centrotex nebo v Ústavu bytové a oděvní kultury, který mimo jiné vydával i nejprestižnější módní měsíčník Žena a móda.

Tragické však bylo, že slušivé a módní oblečení z tohoto časopisu na pultech obchodů nebylo a tak si po módě toužící čtenářky tyto modely šily doma, pokud sehnaly vhodnou látku. Štěstím bylo, když v časopisu byla střihová příloha. Tato cesta k módnímu ošacení sice nebyla snadná, ale kdo neměl možnost nakupovat v Tuzexu, mohl se s trochou zručnosti vymanit z šedi nabízeného oblečení v obchodech a vlastní šikovností si takový oslnivý model ušít.

Talent se předával z generace na generaci

Přestože jedním z pilířů socialismu bylo nevyčnívat, v módním průmyslu stále existovaly návrhářky, které se naučily svému řemeslu od prvorepublikových návrhářek a dokázaly si tento elegantní styl udržet a předávat ho dál. Občas se také někde objevil ohromný talent v nové generaci návrhářů. Jejich práce se sice nedostaly do módních časopisů, ale malá skupina vyvolených měla k této svěží módě přístup a existovala místa, jako třeba na Bertramce, kde se pořádaly opravdu luxusní módní přehlídky pro vyvolené, jak prozradila bývalá redaktorka Ženy a módy Eva Uhrová.

Přečtěte si také

Francouzi mají po staletí Marseilleské mýdlo a Češi vsadili na mýdlo s jelenem, ke kterému vznikl i…

25. 8. 2025

Nekompromisní prostředí světa módy očima Milady Karasové

Milada Karasová je významná osobnost československého a českého modelingu, běžně označovaná jako legenda a ikona českých manekýnek. Začínala jako modelka v 60. letech, později se stala průkopnicí modelingového byznysu v Česku, když založila agenturu Czechoslovak Models, která dala světu mnoho známých tváří. I po prodeji agentury zůstala uznávanou osobností ve světě módy.

Podobné příběhy úspěšných žen, které dokázaly proměnit své zkušenosti v podnikatelský úspěch, inspirují čtenáře po celém světě.

Její agentura Czechoslovak Models, dala světu několik slavných modelek jako Evu Herzigovou, Terezu Maxovou, Pavlínu Němcovou, Danielu Peštovou a další.

Podle Milady Karasové bulvární média přispěla po revoluci k popularitě modelek, ale největším problémem je, že jejich kariéry nejsou tak dlouhé jako kariéry hereček nebo zpěvaček a spousta z nich se nedokáže smířit s tím, že už jsou jednoduše nepotřebné. To potom pro tyto ženy většinou nekončí důstojně, protože si nejsou schopné najít jiné uplatnění.

To socialistické manekýny takové problémy neměly. Většina z nich měla své povolání a modeling pro ně nebyl smyslem života. Tuto práci brali spíše jako příjemný doplněk, možnost k cestování a finančnímu přilepšení.