Měli byste šanci přežít, kdyby vás spolkla velryba? Vědci popsali realistický scénář
Foto: Unsplash
3 min
Příběh Jonáše fascinuje lidstvo staletí. Nový film oživil starý strach a vědci vysvětlují, co by se doopravdy stalo, kdyby vás při potápění v moři nabrala do tlamy obrovská velryba.
Reklama
Strach, který se táhne od biblických dob
Představa, že vás pohltí mořský obr a vy se ocitnete uvnitř jeho těla živí, straší lidi už od biblického příběhu o Jonášovi. Teď se k ní vrací film Whalefall, který vznikl na motivy stejnojmenného románu Daniela Krause z roku 2023. Hlavní hrdina, potápěč, skončí v útrobách velryby a na únik má jedinou hodinu, než mu dojde kyslík z lahve.
Nabízí se otázka: mohlo by se něco takového stát i ve skutečnosti? Odpověď mořských vědců je překvapivě spletitá. U naprosté většiny velryb je totiž spolknutí člověka fyzicky vyloučené. Existuje ale jedna výjimka, a právě ona je hvězdou filmu.
Keporkak by se člověkem udusil
Skutečný případ potápěče Michaela Packarda z Massachusetts z roku 2021 ukazuje, kde leží hranice. Lovec humrů se na chvíli ocitl v tlamě keporkaka a vyvázl. Později uvedl, že ho zvíře nabralo do tlamy "pravděpodobně ze zvědavosti". Jak vysvětlili odborníci, keporkak by ho ani nemohl spolknout, protože jeho jícen je velký přibližně jako lidská pěst a člověk by jím neprošel. Velryba si tedy svůj omyl rychle uvědomila a potápěče vyplivla. Podobně na tom jsou i další druhy.
Jediný obr, který by to zvládl
Výjimkou je vorvaň obrovský. Dorůstá až osmnácti metrů a živí se velkými kořistmi včetně obřích krakatic, takže má hrdlo dostatečně široké i pro člověka. Vědci věří, že kořist nasává do tlamy silným podtlakem a polyká ji vcelku.
Podle vědkyně Joy Reidenberg, která na filmu spolupracovala jako konzultantka, by tak velké sousto přesto zvládl jen výjimečný jedinec. Musel by to být dospělý samec na samém vrcholu velikostní škály.
Kdyby se člověk ocitl v jeho jícnu, začal by skutečný boj o přežití. První překážkou by byl kyslík. Ve filmu hrdina přežívá díky ubývajícímu vzduchu v lahvi, což mu sice nakrátko získá čas, ale jakmile by zásoba došla, v útrobách by prakticky nebylo čím dýchat.
Prostředí by navíc bylo mimořádně nepřátelské: tmavé, vlhké, stísněné a plné trávicích šťáv. Vorvaň se za krakaticemi potápí do hloubek přes 1 000 až 2 000 metrů, kde působí drtivý hydrostatický tlak. Potápěče by sice možná chránilo, že se nedotýká okolní vody, ale síly, které by na něj působily, by pořád tvořily extrémně nebezpečné prostředí.
Žaludek není jeskyně
Filmy rády ukazují vnitřek velryby jako obří dutou síň. Skutečnost je jiná. Žaludek vorvaně se skládá z několika komor, celkem ze čtyř. První funguje jako svalnatá drtička, protože vorvaň potravu nežvýká, další obsahují silné trávicí kyseliny. Ty dokážou rozložit i tuhou kořist, třeba krakatice s ostrými zobáky a chapady.
Kdo by uvízl uvnitř, nečelil by jen dušení. Přidalo by se horko, žaludeční šťávy a neustálý pohyb, jak se zvíře potápí a plave oceánem. Šance na přežití by byla prakticky nulová.
Pravděpodobnost, že vás v moři spolkne velryba, je velmi malá. Ale když už by se to stalo, na přežití byste neměli šanci.
