Prapředci Maorů, prvních kolonizátorů Nového Zélandu, byli pravděpodobně Tchajwanci. Přeplouvali tisíce km podle důmyslné navigace
Foto: lienyuan lee / Creative commons, CC-BY
4 min
Odkud se vzala kultura, která na přivítanou vyplazovala jazyk, ukazovala bělmo očí, chvěla prsty a švihala stehny? Překvapiví jsou její předci i vzdálené místo, odkud připluli první kolonizátoři Nového Zélandu.
Reklama
Maoři jsou původními obyvateli Nového Zélandu. Z kulturního hlediska jsou spřízněni s lidmi z východní Polynésie, zejména ze Společenských ostrovů. Po kontaktu s Evropany začali sami sebe označovat „tangata maori“ ve významu „běžní lidé“. (Zde připomeňme, jak se sami označovali Eskymáci / Inuité = „lidé“ nebo také původní obyvatelé Sibiře = „mořští lidé“, „lesní lidé“.)
Haka jako přivítání Evropanů
Laická veřejnost si s Maory pravděpodobně spojí tanec haka. Ten se stal pro méně obeznámené s maorskými tradicemi a zvyky znakem celé maorské kultury, zejména výše popsaným vyplazování jazyka, ukazování bělma očí, chvění prstů a švihy stehny. Neexistovala pouze jedna verze haka, ale světově nejznámější se stala performance předváděná před zápasy novozélandským reprezentačním ragbyovým týmem All Blacks.
Haka byla zřejmě také jedním z vůbec prvních maorských kulturních zvyků, s nímž se Evopané při návštěvě Nového Zélandu obeznámili: stalo se tak při příležitosti vylodění Jamese Cooka na březích Aotearoa (Severního ostrova), dozvídáme se v úvodu obsáhlé publikace Maoři: společnost, kultura, jazyk legendárního autora Václava Černého a jeho následovníků Gabriely Vrtalové, Ondřeje Pivody, Martina Rychlíka a Martina Soukupa.
První kolonizátoři Nového Zélandu jako poslední potomci Lapitů
Maoři byli podle současných poznatků prvními lidmi, kteří kolonizovali Nový Zéland. Jednalo se o poslední expanzi potomků Lapitů, kteří jako vůbec první lidé osídlili Polynésii. Původ Lapitů nadále zůstává předmětem vědeckých debat, ale odborníci se vesměs shodují na tom, že jejich původním domovem byl dnešní Tchaj-wan, který opustili v době 3000 př. n. l., a postupně se jejich potomci rozšířili na melanéské a některé mikronéské ostrovy, a hlavně se jako první lidé dostali do Polynésie, když se jim jako zdatným mořeplavcům podařilo překonat obrovskou vodní plochu, která dělila melanéské ostrovy od polynéských.
Někdy kolem roku 700 n. l. se usadili na Cookových ostrovech odkud dále pokračovali ve své expanzi. Jelikož byli původní obyvatelé polynéských ostrovů potomky migrantů z Tchaj-wanu, v mnohém se kultury, jazyky, náboženství a mytologie Polynésie podobaly.
Starověcí mořeplavci bravurně ovládali hvězdnou navigaci
Podle Václava Černého byli Polynésané velice zdatnými a zkušenými mořeplavci. Dokázali se plavit na obrovské vzdálenosti, kdy se orientovali podle hvězd. Tento systém kaveinga dobře fungoval v oblastech kolem rovníku. Mořeplavci při určení směru plavby a orientaci na otevřeném oceánu velmi dobře věděli, která hvězda se má nacházet nad kterým ostrovem, byť jej v tu chvíli nemohli přímo vidět.
Tento způsob určování směru plavby nebylo tak jednoduché použít ve vyšších zeměpisných šířkách, jelikož dráhy hvězd z hlediska pozorovatele jsou parabolické a hvězdy mohou být bezpečně využity k navigaci jen v momentě jejich východu a západu. Navíc se na obloze jižní polokoule nenachází žádná taková stálice, jakou je Polárka. Je sice možné k orientaci využít souhvězdí Jižní kříž, ale v takovém případě se musí počítat s odchylkami.
Pluli za svým cílem
Je proto obdivuhodné, že se Polynésané dokázali ze své domoviny úspěšně vypravit do tak vzdálených oblastí, jako je Nový Zéland. K jeho osídlení pravděpodobně nedošlo následkem nechtěného přistání zbloudilého katamaránu, ale při cíleném hledání nových ostrovů vhodných k osídlení. Alespoň tak o tom vyprávějí maorské mýty. Maoři kolonizovali jedno z posledních neobsazených míst na planetě, vynecháme-li jen ta těžko dlouhodobě obyvatelná velkými lidskými populacemi jako jsou třeba severní a jižní pól, popisují nejranější cestu lidské civilizace na Nový Zéland autoři knihy Maoři: společnost, kultura, jazyk.
