Po lécích z mumií byla obrovská poptávka. Import z Egypta nestačil, proto je nahrazovaly padělky
Foto: Alyssa Bivins/ Creative commons, CC-BY-SA,https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs
4 min
Od středověku až po novověk byli Evropané přesvědčeni, že mumie obsahují léčivé síly z jiného světa a že je jejich pojídání zbaví všech neduhů. Platili za ně ve zlatě, což vedlo k jejich pašování i ke vzniku černého trhu s padělky.
Reklama
Původním lékem byla perská ropa
„Mūmiyā“ je perské označení pro černý a lepkavý bitumen, který vytéká ze země v západní Asii. Jedná se o formu ropy, která se používala v tradiční islámské medicíně na rány a zlomeniny. O léčivých vlastnostech bitumenu se v 1. století n. l. zmiňuje Plinius starší a o století později také proslulý lékař Galén.
Řecký lékař Dioscorides v 1. století n. l. uvedl ve svém lékopisu Materia Medica: „Bitumen od Mrtvého moře je nejlepší pro medicínu.“ Pozdější vědecké výzkumy odhalily, že bitumen má díky svému složení antimikrobiální a biocidní vlastnosti. Ve středověké Evropě byl tento účinný všelék a afrodiziakum znám jako „živičný lék z Persie” a lékárníci si za něj nechali platit ve zlatě.
Jeho zásoby však pro evropský trh nestačily
Když pak Evropané poprvé viděli černou hmotu vytékající z nabalzamovaných těl starých Egypťanů, domnívali se, že se jedná o cenný perský lék. A nebyli tak daleko od pravdy. Výzkumy později odhalily, že po roce 1000 př. n. l. Egypťané používali bitumen při mumifikaci jako lacinější náhražku pryskyřic. Nejen díky tomu se balzamování stalo mainstreamem dostupným i pro nižší vrstvy.
Lékař Constantinus Africanus v 11. století popsal lék jako „koření nalezené v hrobech mrtvých… Nejlepší je to černé, páchnoucí, lesklé a hutné.“ Přírodní bitumen byl velmi vzácnou surovinou a od 12. století se jeho zásoby vlivem velké poptávky začaly zmenšovat. Podnikaví obchodníci proto hledali alternativní a lépe dostupný zdroj zázračného léku.
Prášek z mumií hezky voněl a dobře se prodával
Mezi Evropou a Egyptem začal vzkvétat lukrativní obchod, proto egyptští dodavatelé prodávali místo vzácné seškrábané mumiové hmoty rovnou celé mumie. Obchodníci balzamovaná těla rozemleli na prášek, čímž vznikla směs podobná původní perské ropě, která navíc díky aromatickým látkám použitým při mumifikaci lépe voněla. Nová verze léku šla v Evropě doslova na dračku.
Úžasný všelék měl i své odpůrce
V 16. století dosáhla konzumace mumiového prášku svého vrcholu. Všelék evropští lékaři předepisovali na všechno – od bolestí hlavy a zmírnění otoků až po vyléčení moru. Jedním z odpůrců jeho léčivých účinků byl Guy de la Fontaine, královský dvorní lékař, který byl v roce 1564 svědkem výroby padělané mumie z mrtvých rolníků v Alexandrii.
A skutečný účinek? Francouz Ambroise Paré ve svém Pojednání o mumii z roku 1582 napsal: „Účinek této zlovolné drogy je takový, že nejenže nijak nepřispívá ke zlepšení pacientů (...), ale také jim způsobuje hrozné bolesti žaludku, nepříjemný zápach v ústech a velké zvracení (…).“
Pravé mumie byly rychle nahrazeny padělky
V 16. století Egypt zakázal vývoz starověkých mumií. Získání mumií tudíž bylo stále obtížnější, přitom poptávka na evropském trhu byla obrovská. Proto se mnozí obchodníci uchýlili k jejich pašování nebo padělání. Proces věrohodného padělání nebyl snadný, což popsal španělský mnich Luis de Urreta ve své Historii etiopského království z roku 1610. Zajatce nechali hladovět, poté mu podali speciální léky, a ve spánku usekli hlavu. Tělo odkrvili, naplnili kořením, zabalili do sena a na 15 dní pohřbili. Nakonec exhumovali a sušili den na slunci, tím tělo ztmavlo. Mnich padělanou mumii kupodivu popsal jako čistší a účinnější. Léky z mumií měli lékárníci na svých pultech až do 18. století.
Barva z mumií zdobila plátna mistrů
Evropští malíři používali barvu z rozemletých egyptských mumií od 16. století. „Mumiovou hnědou“ používal v 19. století mimo jiné také známý francouzský malíř Eugène Delacroix. Na počátku 20. století bylo složení barvy nahrazeno směsí nerostného původu.
