Neprávem zapomenutý klenot české filmové tvorby: Malou mořskou vílu více ocenili v cizině

Zapomeňte na rozverné princezny, vtipné krále a pohádky, v nichž se nakonec všichni dočkají šťastného konce. Malá mořská víla z roku 1976 je úplně jiný příběh. Moře v ní není jen krásnou kulisou, láska nezaručuje štěstí a hlavní hrdinka za svou touhu zaplatí cenu, kterou si na začátku nedokáže představit.

Režisér Karel Kachyňa natočil adaptaci známé pohádky Hanse Christiana Andersena, ale výsledkem není příjemná rodinná podívaná, jakou by divák čekal od tradiční české pohádky. Vznikl film, který připomíná spíše výtvarnou báseň. Jeho síla spočívá v obrazech, hudbě, tichu a atmosféře, která se člověku dostane pod kůži.

Přečtěte si také

HOSPODSKÝ KVÍZ: Vědomostní prach, který musíte sfouknout. Prověřte si fakta, která nosíte v…

10. 10. 2026

Pohádka, která se nelíbila každému

Hlavní roli mořské víly ztvárnila Miroslava Šafránková, mladší sestra Libuše Šafránkové. Její hrdinka touží poznat svět lidí a zamiluje se do pozemského prince, kterého zachrání před utonutím. Kvůli lásce se vzdá svého hlasu a opustí svět, v němž dosud žila.

Princ však její oběť nedokáže opětovat tak, jak si víla vysnila. Dá přednost jiné princezně a hrdinka musí čelit následkům svého rozhodnutí.

Kachyňa se scenáristou Otou Hofmanem se nebáli ponechat příběhu tragický základ. Ve filmové verzi se mořská víla po princově zradě promění v mořskou pěnu. Andersenův původní příběh přitom končí trochu jinak: víla se připojí k dcerám vzduchu a dostane naději, že jednou získá nesmrtelnou duši.

Právě v tom se Malá mořská víla liší od řady pohádek, na které jsme zvyklí. Hrdinka není odměněna za svou oddanost a její láska nemá podobu pohádkové výhry. Film se nesnaží diváka utěšit jednoduchým závěrem. Místo toho v něm zůstává smutek, který se nedá snadno setřást.

Podmořský svět, který připomíná sen

Velkou zásluhu na výjimečnosti filmu má jeho vizuální stránka. Kameraman Jaroslav Kučera a výtvarnice Ester Krumbachová vytvořili svět, který nepůsobí jako realistické mořské království. Je stylizovaný, zvláštní a někdy až snový.

Podmořské scény nejsou postavené jen na ději. Důležité jsou pohyby postav, světlo, barvy a kompozice obrazu. Mořské bytosti se pohybují způsobem, který připomíná tanec, a některé výjevy mají téměř rituální charakter. Když víla opustí svůj svět, její mlčení je stejně důležité jako slova ostatních postav.

Výraznou součástí filmu je také hudba Zdeňka Lišky. Nepůsobí pouze jako doprovod k příběhu, ale pomáhá vytvářet jeho zvláštní náladu. V kombinaci s obrazy vzniká dojem, že se divák ocitl v podivuhodném snu, který je krásný, ale zároveň v něm není úplně bezpečno.

Právě tuto stránku filmu vyzdvihuje i odborný text Národního filmového archivu. Popisuje jej jako poetické a pečlivě stylizované dílo, které se svou atmosférou vymyká obvyklým pohádkám pro děti a mládež.

Přečtěte si také

Astronauti na Marsu by mohli jíst sušenky z plastových lahví. Vědci přišli s převratnou recepturou

10. 10. 2026

Zahraniční ceny a nové publikum

Malá mořská víla nezůstala bez povšimnutí ani za hranicemi Československa. Podle databáze Filmový přehled získala v roce 1978 hlavní cenu za nejlepší hraný dětský film na mezinárodním filmovém festivalu v Miami. Ocenění si přivezla také z dalších festivalů a přehlídek, mimo jiné ze španělského Gijónu.

Dnes se k ní mohou dostat i diváci, kteří českou filmovou klasiku běžně nevyhledávají. Na mezinárodní platformě MUBI je vedena pod anglickým názvem The Little Mermaid a v době ověření měla hodnocení 8,1 z 10. Jde o výsledek od několika stovek hodnotících, nikoli o reprezentativní průzkum diváckých názorů. Přesto ukazuje, že film dokáže oslovit i současné publikum.

Zahraniční filmoví nadšenci na něm mohou ocenit právě to, co z něj dělá neobvyklou podívanou: výraznou výtvarnou stylizaci, pomalé tempo, melancholii a odvahu vyprávět známý příběh bez obvyklého útěšného konce.

Film smutný, ale hluboký

Tři oříšky pro Popelku se staly mezinárodním fenoménem a jejich popularitu nelze jednoduše překonat. Malá mořská víla ale nabízí něco úplně jiného. Nesnaží se být veselou pohádkou pro celou rodinu a ani se nepodbízí divákům, kteří chtějí především oddech.

Je to film, který si žádá trpělivost a ochotu nechat se unášet obrazy, hudbou a náladou. Někomu může připadat příliš pomalý nebo smutný. Jiný v něm objeví jednu z nejodvážnějších československých pohádkových adaptací.

A možná právě proto stojí za to se k němu vrátit. Ne jako k zapomenuté náhradě Popelky, ale jako k samostatnému filmovému dílu, které se nebálo ukázat, že i pohádka může bolet.