Jsem žena v domácnosti a je mi úplně jedno, že mi stát nedá žádný důchod
Foto: Pexels
5 min
Když jsem se před sedmi lety rozhodla zůstat doma s dětmi, všichni mi říkali, že dělám chybu. Že budu závislá na manželovi, že přijdu o kariéru a hlavně – že mě čeká bída v důchodu. Dnes mám tři děti, žádný příjem od státu mě nečeká, a přesto spím v klidu. Jak je to možné?
Reklama
Sedím u kuchyňského stolu, je šest ráno a já mám před sebou šálek čaje. Nejstarší syn se za chvíli probudí, pak dcera, nakonec nejmladší. Manžel už je v práci. Tohle je můj každodenní rituál – těch dvacet minut ticha, než se dům probudí k životu.
Před sedmi lety jsem byla úplně jiný člověk. Pracovala jsem v marketingu, měla slušný plat, vlastní peníze, vlastní ambice. A pak přišla Eliška. Pak Matěj. Pak Sofie. A já jsem si jednoho dne uvědomila, že nechci být tou vyčerpanou matkou, která své děti vidí jen večer a o víkendu.
Rozhodnutí, které všichni odsuzovali
Když jsem Tomášovi řekla, že chci zůstat doma i po skončení rodičovské, chvíli mlčel. Pak se zeptal: „Jsi si jistá? Víš, co to znamená finančně?“ Věděla jsem. Znamenalo to, že budeme žít z jednoho příjmu. Že nebudeme jezdit tak často k moři.
Horší než manželovy obavy byly reakce okolí. Maminka mi vyčítala, že zahazuji vzdělání. Kamarádky z práce se na mě dívaly soucitně, jako bych právě oznámila smrtelnou nemoc. A šéfová mi při rozlučkovém obědě řekla: „Uvědom si, že tě čeká důchodová bída. Stát ti nic nedá.“
Měla pravdu. Podle současného systému budu mít nárok na symbolický důchod, jestli vůbec. Musela bych si dobrovolně platit sociální pojištění. A i tak bych odešla s minimální almužnou. Jsem si toho vědoma každý den.
Tři roky nejistoty
První roky doma byly těžké. Ne kvůli dětem – ty byly radost, i když vyčerpávající. Těžké byly kvůli hlasu v hlavě, který mi pořád našeptával: Co když se něco stane? Co když Tomáš přijde o práci? Co když se rozvedeme?
Viděla jsem příběhy žen, které zůstaly po rozvodu bez ničeho. Které se po patnácti letech doma nemohly vrátit na trh práce. Které skončily v bytě 1+1 s minimálním důchodem a musely si přivydělávat úklidem.
V noci jsem nemohla spát. Počítala jsem si v hlavě, kolik bychom měli naspořeno, kdyby se něco stalo. Nebylo to dost. Nikdy to nebylo dost. Tomáš si mé obavy vyložil jako nedůvěru a několikrát jsme se kvůli tomu pohádali.
A pak mi náhle zemřel tatínek.
Dědictví, které všechno změnilo
Tatínek mi zanechal byt 2+1 v Praze na Vinohradech. Pořídil ho jako investici. Byt to nebyl velký, nebyl luxusní, ale byl v lokalitě, kde je obrovská poptávka po pronájmu. Maminka mi řekla: „Táta by chtěl, abys byla v bezpečí. Vždycky se bál, co bude, když zůstaneš sama s dětmi.“
Zpočátku jsem uvažovala, že byt prodáme a peníze investujeme jinak. Ale pak jsem si sedla a spočítala si to.
Žádná investice by nebyla lepší. Respektive, nebyla by bezpečnější.
Když byt pronajmu, budu mít 20 tisíc čistého měsíčně. Bez ohledu na to, jestli pracuju nebo ne.
Můj vlastní důchodový plán
Teď je mi čtyřicet. Do důchodu mám ještě dvacet pět let. Za tu dobu ten byt vydělá – když budu počítat konzervativně – minimálně čtyři miliony korun. To je bez případného nárůstu nájmů, který je v Praze realistický.
Ale nejde jen o peníze, které byt vydělává teď. Jde o to, že až mi bude pětašedesát, budu mít nemovitost, která má dnes hodnotu kolem sedmi milionů. A budu ji mít celou pro sebe.
Můžu ji prodat a peníze investovat do něčeho jiného. Můžu ji dál pronajímat a mít pravidelný příjem. Můžu ji předat dětem. Mám možnosti. A to je víc, než má spousta lidí, kteří celý život chodili do práce a platili důchodové pojištění.
Co jsem se naučila o plánování budoucnosti
Dnes už spím klidněji. Ne proto, že bych byla bohatá – nejsem. Pořád žijeme skromně, pořád si rozmýšlíme každý větší výdaj. Ale vím, že mám záchrannou síť.
Naučila jsem se, že bezpečí není v tom, co ti dá stát. Bezpečí je v tom, co si vytvoříš sama. Spousta mých známých spoléhá na důchodový systém, který se každým rokem mění a o kterém nikdo neví, jak bude vypadat za dvacet let.
Já spoléhám na cihlový byt v centru Prahy. Na něco hmatatelného. Na něco, co můžu v nejhorším prodat, přestěhovat se na vesnici a žít z toho dalších dvacet let.
Nejde o to být sobecká nebo nezodpovědná. Jde o to být realistická. Systém není nastaven tak, aby ochránil ženy, které se rozhodnou zůstat doma s dětmi. A já jsem se rozhodla, že se nebudu spoléhat na to, že se to změní.
Není to pro každého
Uvědomuju si, že mám obrovské štěstí. Že dědictví není něco, na co by se dalo spoléhat. Že spousta žen v mé situaci žádný byt nezdědí a žádnou záchrannou síť mít nebude.
Ale i bez dědictví existují cesty. Znám ženu, která si s pomocí manžela koupila malý byt na hypotéku a splácí ho příjmem z pronájmu.
Klíč není v tom, kolik vyděláváš. Klíč je v tom, že o tom přemýšlíš. Že si nesedneš a neřekneš: „No nic, stát se o mě postará.“ Protože se nepostará.
Dnes, když sedím u toho vlažného čaje a čekám, až se děti probudí, vím, že jsem udělala správné rozhodnutí. Viděla jsem Elišku udělat první krůčky. Slyšela jsem Matějovo první slovo. Držela jsem Sofii, když měla horečky a chtěla jen maminku.
Ano, stát mi nedá žádný důchod. Ale já si ho vytvořím sama. A to je víc, než mi kdy mohl dát kdokoliv jiný.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
