Hluché, jedovaté miniatury: Neuvěříte, co se líhne z jejich vajíček
Foto: Fabio Maffei / Shutterstock
2 min
Miniaturní žabky z deštných pralesů na atlantském pobřeží Brazílie (rodu Brachycephalus) se ucházejí o nejmenšího obratlovce mezi celou řadou živočichů. Hezky česky se nazývají ropušenky.
Reklama
Tyto pestré, nejčastěji žluté či žlutooranžové žabičky měří v průměru 1 cm, ty největší druhy až 18 mm. Mnohé druhy ropušenek jsou úzce vázány na poměrně malé území, obvykle jediné údolí. A ne všechna údolí v brazilských pralesích jsou prozkoumaná. Podle webu ABC dnes známe 31 druhů ropušenek, toto číslo však nemusí být konečné.
Přeskakují vývojové stádium
Od většiny ostatních žab se ropušenky liší tím, že nekladou vajíčka do vody, ale zahrabávají je do země. Z vajíček se pak líhnou rovnou malé žabičky, stadium pulců je vynecháno.
Barvou těla varují
Svou nápadnou barvou varují případné hladovce, že jsou jedovaté. Umí však ještě něco navíc.
Volají, ale neslyší
Ropušenky žijí samotářsky v nejnižším patře pralesa, kde se skrývají ve spadaném listí. V době páření se ale musejí vzájemně najít. Chodí proto po pralese a vydávají zvláštní bzučivý zvuk. Jenže vědci zjistili cosi překvapivého – když studovali zvukovou komunikaci ropušenek drobných, zjistili, že hlasy svých potenciálních partnerů nemohou slyšet.
Svítí jen dospělci
Ropušenky mají odlišnou i schopnost fluorescence. Zatímco ostatní světélkující živočichové mívají struktury odrážející světelné záření na povrchu těla, oranžovým miniaturám fluoreskuje jejich kostra! Záření je ale viditelné jen na kostěných plátech hlavy a trupu, které leží těsně pod tenkou pokožkou. Na žabce se tím vytváří specifický světélkující vzor typický pro daný druh. Právě podle něj se partneři poznají na dálku.
Velmi špatní skokani
Podle serveru Science News se „dýňoví netopýři“ po skoku potácejí vzduchem, jako byste je odcvrnkli prstem. Za letu se převracejí, vrávorají nebo se zcela přetáčejí a pak padají k zemi, často dopadají na břicho nebo nouzově přistávají na záda.
