Vltava, Morava, Otava, Sázava: Proč mnohé naše řeky končí na –ava?
Foto: PT/ Shutterstock
Když začali na naše území pronikat předkové našich předků, pozdějších Čechů, přejali jména tří největších řek i několika přítoků. Původ pojmenování vodních toků není vždy jasný, jistě však můžeme říci, že cizího původu je jen malý zlomek našich vodních jmen. Naprostá většina je slovanská.
Možná jste se již i vy zamysleli nad tím, proč jsou názvy celkem velkého počtu českých řek, a případně také měst, zakončených na -ava, jako apř. Opava, Orava, Otava, Morava, Jihlava, Ostrava, Oslava, Vltava, Svitava, Sázava.
Koncovka -ava je stejného původu jako latinské aqua ‚voda‘, v germánštině achwa-. Někteří badatelé soudí, že tato hydronyma jsou keltského původu; což ale není pravděpodobné, jelikož bychom v tomto případě museli předpokládat odlišný vývoj, než jaký je doložen v keltštině (tam rekonstruujeme tvary apa- nebo akwa-), vysvětluje ve svém pojednání Pravěké osídlení Česka ve světle jazykových pramenů její autor, jazykovědec Ľubomír Novák.
Hydronyma jsou názvy a jména vodních toků, řek, oceánů, jezer, ledovců, rybníků, močálů, vodstev atd.
Podle jazykovědce Nováka jsou dvě teorie jak koncovku -ava vyložit – buď jde o předkeltské slovo označující vodu či řeku, nebo jde o slovo původu germánského. Některá pojmenování řek však mohou být analogicky složena v pozdějších obdobích, keltská je zřejmě první část jména řeky Otavy (ata-), germánského původu pak může být pojmenování Vltavy – germánsky welthjo- ‚divoký‘, Svitava pak může být odvozeno od slovanského světъ ‚světlý‘ (ale může jít i o slovo předkeltské od kořene swejt-).
Jméno řeky Moravy může svědčit spíše pro předkeltský původ koncovky -ava, Morava znamená buď ‚velká voda/řeka‘, nebo (možná i lépe) ‚blatná voda/řeka‘ či ‚řeka/voda protékající blaty‘, vysvětluje Novák.
Praslovanský až slovanský základ
Když začali na naše území pronikat předkové našich předků, pozdějších Čechů, přejali jména tří největších řek, Labe, Vltavy, Ohře, i několika přítoků labských, Jizery, Úpy, Metuje. Původ pojmenování vodních toků není vždy jasný, jistě však můžeme říci, že cizího původu je jen malý zlomek našich vodních toků. Obrovská většina je slovanská, popsal Vladimír Šmilauer ve své stati O jménech našich řek zveřejněné na webu Naše řeč Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR.
Prof. PhDr. Vladimír Šmilauer, DrSc. (1895-1983) byl český jazykovědec, bohemista, slovakista a onomastik (onomastika je obor, který se věnuje jménům vlastním, tj. osobním a zeměpisným, živočichů a rostlin, jejich původu, historii apod. – pozn.)
Mezi slovanskými názvy jsou podle Šmilauera některá jména z prvních dob osídlení. Tenkráte se mluvilo ještě praslovansky a způsob pojmenování se dosti lišil od způsobů pozdějších. Z těchto časů pocházejí jména s příponou -ava, jako je Sázava, Bradava, Chocava, Litava, Vlkava, a s příponou -ina, jako Cidlina, Mrlina. Tato jména jsou jasná jen zčásti: Sázava patří k slovesu „sázeti“ a označuje řeku usazující hodně nánosu, Vlkava je potok vlčí atd.
„Proti těmto praslovanským jménům stojí velké množství jmen pozdějších, rázu českého. Jsou mnohem jasnější a můžeme u nich dobře pozorovati podněty, které vedly k pojmenování,“ uzavírá Vladimír Šmilauer.
