Brilantní lepidlo doby kamenné přináší nejen Ötzi, ale i nevyřešenou záhadu DNA
Foto: VanoVasaio / Shutterstock
Jeden detail udivuje archeology dodnes: dva Ötziho šípy (Ötzi byl lovec z pozdního neolitu zavražděný před 5 300 lety – pozn.) byly připraveny k výstřelu; opatřeny trojitým radiálním lemováním a ostrými pazourkovými hroty pečlivě přilepenými k dříku březovou smolou.
Jeden detail udivuje archeology dodnes: dva Ötziho šípy (Ötzi byl lovec z pozdního neolitu zavražděný před 5 300 lety – pozn.) byly připraveny k výstřelu, opatřeny trojitým radiálním lemováním a ostrými pazourkovými hroty pečlivě přilepenými k dříku březovou smolou.
Březová smola je nejstarším univerzálním lepidlem v historii: Ötzi ji použil k připevnění hrotů šípů k násadě, jiní s ní lepili rozbitou keramiku nebo netěsnící kánoe. Nedávno věda rozluštila záhadu jeho výroby.
Březová smola, také známá jako březový dehet, je černá, viskózní hmota se silným zápachem. Již dlouho je známo, že tato látka byla používána jako vysoce účinné víceúčelové lepidlo již před 45 000 lety; jiné zdroje předpokládají, že i neandrtálci používali březovou smůlu před více než 200 000 lety. Používala se k připevnění kamenných čepelí k dřevěným rukojetím nebo k lepení rozbité keramiky. Byla dokonce používána k utěsnění kánoí a lodí. Látka byla nalezena v mnoha táborech a osadách z období mezolitu a neolitu.
Neolitické znalosti nejen pyrolýzy
Navzdory svému univerzálnímu použití byla tato březová smola pro archeologii dlouhou dobu záhadou. Zpočátku badatelé ani nevěděli, co ty podivné prehistorické hrudky jsou – říkalo se jim „urnová nebo pohřební pryskyřice“, ale březová smola se neskládá ani z pryskyřice, ani z březové mízy. Donedávna se předpokládalo, že se získává doutnáním vnější, kožovité bílé kůry při teplotách téměř 350 stupňů Celsia a bez přístupu vzduchu, což je proces známý v chemii jako „destruktivní suchá destilace“ nebo „pyrolýza“. Tento proces, poměrně složitý, vyžaduje přítomnost hermeticky uzavřené keramické vypalovací komory a kontrolu teploty vypalování, což naznačuje, že již řemeslníci z neolitu měli úžasné technologické znalosti.
V roce 2019 však výzkumný tým z univerzity v Tübingenu zjistil, že výroba březové smoly je mnohem jednodušší. Březovou kůru stačí spálit v krbu, ve kterém jsou svisle umístěny kameny s hladkým povrchem. I při běžných teplotách vypalování a dokonce i bez vzduchotěsného těsnění se březová smola usadí na povrchu kamene již po třech hodinách a lze ji seškrábnout pro pozdější použití. Dnes archeologové předpokládají, že k objevu březové smoly došlo náhodou. Aby změkly, černé hrudky se zahřály a pak rozprostřely; u nástrojů, kamenných nožů a hrotů šípů byl spoj obvykle navíc omotáván rostlinným motouzem.
První umělá hmota lidstva
Březová smola je proto vůbec první umělou hmotou lidstva, která se používala dlouhou dobu: její výrobu popisuje Aristotelův žák Theophrastus, stejně jako římský historik Plinius starší ve své „Historia naturalis“. Ještě ve středověku se zařízení a nástroje lepily březovou smolou; teprve plastová revoluce v 19. století ukončila používání lepidla z doby kamenné.
Za záhadou hledej (pra)ženu
Březová smola ale stále skrývá poslední záhadu. Na kusu nalezeném v Dánsku byly objeveny otisky lidských zubů, které stále obsahovaly použitelné množství DNA. Vědci zjistili, že hrudku smoly žvýkala před 5700 lety žena příbuzná lovcům a sběračům z kontinentální Evropy, která měla tmavou pleť, tmavě hnědé vlasy a modré oči. Věda dodnes nedokázala jednoznačně odpovědět, zda chtěla smůlu změkčit žvýkáním, ať už ji používala k péči o zuby, nebo zda první super lepidlo bylo také první žvýkačkou lidstva.
