Neapolské bassi: Napůl na ulici žijí desetitisíce lidí v katastrofálních podmínkách
Foto: Antoine Pitrou / Public domain (FAL), Wikimedia commons
Sušák na prádlo musíte mít na ulici. Nemůžete přes ni natáhnout šňůry jako sousedé ve vyšších patrech - sťali byste hlavu projíždějícím na mopedech. Vítejte v bassi.
Při procházce historickou čtvrtí Neapole se můžete setkat s člověkem, který právě vychází ze sprchy, vaří nebo se dívá na televizi. Chudí žijí v malých pouličních domech zvaných bassi (basso nebo neapolsky vasci), kde hranice mezi veřejným a soukromým prostorem není vždy jasná.
Bassi (basso) jsou byty prakticky v neproniknutelném středu italské Neapole, ponejvíce ve Španělské čtvrti (Quartieri Spagnoli), na úrovni chodníku, ve kterých žijí rozvětvené rodiny. „To jsou ale krásné malinké restaurace!“ rozplývala jsem se, když mě Salvatore poté, co ze mě strhal veškeré šperky, hodinky, peněženku a mobilní telefon a další cennosti. Restaruace to rozhodně nejsou a krásné také ne. Ale svoje kouzlo tyto miniaturní příbytky mají.
Neapol je jedno z nejhustěji obydlených měst v Evropě. A také nejtragikomičtější.
Neapol je městem „přizpůsobivosti". Lidé ve stísněných uličkách dělají, co mohou, aby přežili. Vytvořit byt z přízemní dílny je maličkost ve srovnání s tím, co tam lidé dělají. Tento fenomén však dodává městu současně atmosféru kreativity, naděje i zoufalství. Většina turistů v Neapoli „i bassi" nikdy nezažije, protože většina z nich se nachází ve čtvrtích, které by žádný turista nikdy neměl navštívit, pokud si cení své peněženky nebo své bezpečnosti.
Na 50 metrech čtverečných pět i osm členů rodiny.
Odhaduje se, že v Neapoli je 40 000 těchto malých bytů bez oken, které byly původně navrženy jako garáže, sklady nebo dílny, a jsou obvykle doslova přecpány mnoha členy rodiny v jedné nebo dvou místnostech. Aby se u obyvatel neobjevila či nezhoršila klaustrofobie, která je s bydlením v basso spojena, život v domácnosti se často přelévá ven, na ulici.
Vždycky je tam tma, vlhko a slunce sem nedosvitne. Přesto se zde lidé usmívají.
Vysoká vlhkost a nedostatečné větrání často způsobují, že na stěnách těchto bytů se objevují černé plísně. Albinni se ji snaží zakrýt dlaždicemi, ale stále roste a ztěžuje dýchání členům jeho rodiny trpícím astmatem a alergiemi, popisuje místní obyvatel Alberto Albinni.
Pokud bydlíte v bassi, žijete polovinu života na ulici.
Tyto stísněné obytné prostory vznikly ve středověku během expanze měst a obvykle je obývali lidé na okraji společnosti a městská chudina. Podle Mariny Brancatoové, profesorky antropologie na neapolské univerzitě L'Orientale, se typy lidí, kteří v těchto bytech žijí, od doby, kdy se před stovkami let objevily, příliš nezměnily.
Vchody si zdobí tak, aby vypadaly jako vstupní dveře do venkovských vil.
V těchto „jeskynních“ stavbách bassi, které se po staletí nacházely mezi starobylými paláci, žila neapolská dělnická třída. Díky své bohaté historii a přímému přístupu z rušné ulice vyzařují bassi neodolatelnou, až magnetickou energii. Jsou ztělesněním neapolského způsobu života, který si hluboce cení rodiny, komunity a bezpodmínečného přijetí nově příchozích. Obyvatelé bassi se zde scházejí, vaří, modlí se, hádají se nebo si přitáhnou židle a pozorují divadlo pestrých lidských osudů, které se odehrává na úzké ulici. Ze života obyvatel přirozeně vyzařuje nefalšovaná radost a syrová pravda, která se rozlévá mimo jejich přízemní domy, tvrdí fotograf Savin Massimo-Mattozzi.
Dveře máte vždy otevřené, protože nemáte okna.
„Jediné, co se změnilo," vysvětluje Brancatoová, „je původ některých lidí, kteří v bassi žijí." Zatímco většinu lidí obývajících tento typ bydlení tvoří i nadále neapolští dělníci a chudina, kteří zde žijí již po generace, přibývá přistěhovalců především ze Srí Lanky, Bangladéše a střední Afriky“.
Z psychologického hlediska
V některých městech Evropy a Ameriky nacházíme skupiny populace žijící na okraji rozvinuté nebo rychle se rozvíjející industriální společnosti v krajní bídě, ve špinavých brlozích, slumech, bidonvilles či jak se nazývají tyto zapáchající čtvrti sousedící často s luxusními částmi velkoměst, přibližují dětští psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier neblahá prostředí, ze kterého vycházejí částečně deprimované děti, ve knize Výpravy za člověkem. Jedním takovým místem je také středoitalská Neapol.
Měsíční platby za obří televizi namontovanou v rohu kuchyně stojí víc než nájem.
Zvláštní skupiny dětí žijících v neapolských ulic 60. let 20. století popsal nejlépe ten, kdo je poznal nejdůvěrněji, Mario Borrelli, neapolský kněz, sociolog a pedagog. V 50. letech 20. století založil domov pro děti ulice v Neapoli, který se později vyvinul v mezinárodní síť sociální podpory s názvem Casa dello scugnizzo. Otec Borrelli svlékal každý večer svůj kněžský oděv a oblékal se do hadrů, aby se připojil ke gangu a snášel s ním zimu, špínu, hlad, hmyz. Jen tak se mu mohlo podařit vytvořit pro tyto děti náhradní prostředí, které přes počáteční pochybnosti byly ochotny přijmout za své a v němž mohly pomalu zapomínat na svou minulost a začít jiný život.
Každá ulička je soběstačný mikrokosmos, jakýsi klan.
„V Neapoli je kolem tří až čtyř tisíc těchto dětí, které žijí na ulici (údaj k roku 1981, kdy byla vydána kniha Matějčka a Langmeiera – pozn. aut.), spí v příkopech, přikryty sebranými papíry, živí se odpadky z pouličních košů nebo drobnými krádežemi a žijí v intimním kontaktu s nejbrutálnějšími stránkami života. Některým je sotva sedm let, jiným přes dvacet - všichni hledají v gangu onen nepatrný kousek jistoty a lásky, které jim jejich domov odepřel. Pocházejí z různých neutěšených typů rodin. Jejich příbytky, tzv. ,,bassi" o jedné místnosti,ústí přímo na ulici. Ta se pak některým dětem stává jediným domovem (…). ,,Slušná" společnost metropole o nich neví a zavírá před nimi oči - ale oni přece existují, nepostižitelní, nezachytitelní, jako vřed na tváři blahobytné společnosti. (…)“ viděli stav života neapolské mládeže ve své knize světoznámí dětští psychologové.
