Londýn jsem si vysnila jako ideální místo k životu. Po necelém roce jsem pelášila zpátky do Česka
Foto: Pexels
5 min
Představovala jsem si kavárny v Notting Hillu, víkendové výlety do muzeí a kosmopolitní život plný příležitostí. Realita? Byt s koupelnou z osmdesátých let, kde jsem platila víc, než bych dala v Česku za hypotéku, a nekonečné hodiny v metru. Londýn mi dal hodně, ale vzal ještě víc.
Reklama
Když mi přišla nabídka práce z Londýna, nespala jsem celou noc. Ležela jsem v posteli a scrollovala fotky Notting Hillu, Camden Marketu, těch nádherných viktoriánských domů s barevnými dveřmi. Konečně. Konečně se mi to povedlo. Bylo mi tehdy dvacet sedm a měla jsem pocit, že můj život v Praze stagnuje. Pořád ta samá práce, pořád ti samí lidi, pořád ty samé hospody. Londýn byl pro mě synonymem změny, svobody, možností.
Nastěhovala jsem se v září. Pamatuju si ten den přesně – pršelo, měla jsem tři kufry a v mobilu uloženou adresu bytu v zóně 3, o kterém jsem věděla jen to, co jsem viděla na fotkách. Realitní makléř mi ho ukázal přes video hovor. „Je to skvělá lokalita, dvacet minut do centra,“ ujišťoval mě tehdy. Nelhal. Dvacet minut, pokud jste olympijský běžec a zaměstnanci metra zrovna nestávkují.
Byt, který stál víc než hypotéka
První šok přišel, když jsem otevřela dveře. Byt byl… no, byl malý. Opravdu malý. Pokoj, kuchyňský kout a koupelna, která vypadala, jako by z ní Margaret Thatcherová odcházela přímo do důchodu. Zelené obklady, sprchový kout s plísní v rozích, umyvadlo s prasklinou.
Ale řekla jsem si, že to zvládnu. Že to k tomu patří. Že všichni tady začínali stejně. Rozbalila jsem kufry, pověsila si na zeď pár fotek a šla spát. Ráno jsem se probudila do šedi. Okno vedlo na cihlovou zeď sousední budovy, vzdálenou tak metr a půl.
První měsíc jsem žila v jakémsi opojení. Jezdila jsem do práce přeplněným metrem, kam jsem se občas ani nevešla, ale nevadilo mi to. Byla jsem v Londýně. Měla jsem pocit, že jsem součástí něčeho většího. Večer jsem chodila na procházky, zkoušela různé kavárny, fotila si všechno možné. Posílala jsem kamarádkám fotky s popisky typu „život v Londýně je prostě jiný“ nebo „tady má všechno takovou energii“.
Pak přišla zima
A s ní realita. Londýnská zima není o sněhu a mrazivých slunečných dnech. Je o šedi, dešti a tmě, která začíná ve čtyři odpoledne. Najednou mi došlo, jak moc mi chybí světlo. A prostor. A ticho. V bytě bylo pořád slyšet sousedy – nad hlavou, pod nohama, za zdí. Někdo pořád něco vrtał, někdo poslouchal televizi, někdo se hádal.
Začala jsem trávit víkendy v Hyde Parku, protože jsem potřebovala vidět zeleň. Jenže Hyde Park není příroda. Je to upravený trávník s cestičkami a davy turistů. Chyběl mi les. Chyběla mi možnost vyrazit na kolo a za půl hodiny být někde, kde není vidět ani dům. V Londýně je všechno daleko. Chcete do přírody? Počítejte s hodinovým výletem vlakem. A zpátky.
Práce byla dobrá, to uznávám. Měla jsem skvělé kolegy, zajímavé projekty, plat byl slušný. Ale když jsem si od něj odečetla nájem, jídlo, dopravu a občasný výlet do hospody, zbylo mi míň, než jsem měla doma. A to jsem si v Praze mohla dovolit chodit na jógu, na víno s holkama, občas do divadla.
Moment, kdy mi to došlo
Bylo to v únoru. Seděla jsem večer v tom svém bytě, venku pršelo, topení sotva fungovalo a já jsem si uvařila instantní polévku, protože kuchyňka byla tak malá, že se mi do ní nevešla ani pořádná pánev. Koukala jsem na tu zelenou koupelnu, na okno vedoucí na cihlovou zeď, na radiátor, ze kterého odpadával nátěr. A najednou jsem si uvědomila: Tohle není život, o kterém jsem snila. Tohle je přežívání.
Nepsala jsem už kamarádkám nadšené zprávy. Přestala jsem fotit kávu v hezkých kavkárnách, protože jsem si ji stejně nemohla dovolit kupovat každý den. Začala jsem počítat dny do výplaty. A hlavně – začala jsem si připadat strašně osamělá. Ne proto, že bych neměla kolem sebe lidi. Ale proto, že všichni byli pořád ve spěchu, pořád někam běželi, pořád něco řešili. Nikdo neměl čas jen tak posedět.
Volala jsem mamce. „Mami, já nevím, jestli to tady má smysl,“ řekla jsem jí jednou večer. „Holka, nikdo ti nebude říkat, co máš dělat. Ale jestli nejsi šťastná, tak proč tam jsi?“ odpověděla mi. A měla pravdu. Proč jsem tam byla? Kvůli představě, kterou jsem si vysnila před rokem? Kvůli tomu, abych mohła říct, že žiju v Londýně?
Návrat domů nebyla porážka
Vrátila jsem se v květnu. Dala jsem výpověď, sbalila ty tři kufry a sedla na letadlo. Když jsem přistála v Praze a vyšla z terminálu, bylo slunečno. Nadýchla jsem se a poprvé za dlouhé měsíce jsem měla pocit, že můžu dýchat naplno.
Teď bydlím v Praze v bytě 2+kk, mám balkón, moderní koupelnu a platím míň než polovinu toho, co jsem dávala v Londýně. Byt je na kraji města, za dvacet minut jsem v lese. Můžu si dovolit chodit do divadla, na koncerty, na víno s holkama. A hlavně – mám čas. Čas na sebe, na lidi, na život.
Londýn mi dal hodně. Naučil mě, že ne všechno, co vypadá skvěle na fotkách, je skvělé i v reálném životě. Naučil mě, že prestiž a velkoměsto nejsou zárukou štěstí. A hlavně mě naučil vážit si toho, co mám doma.
Někdy je největší odvaha ne odejít, ale přiznat si, že to, co jste hledali, bylo celou dobu tam, odkud jste utekli.
Nelituju, že jsem do Londýna šla. Ale jsem ráda, že jsem se vrátila. A když teď vidím na Instagramu ty vyfiltrované fotky z Notting Hillu, usmívám se. Protože vím, co je za nimi. A vím, že já už to nepotřebuju.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
