Jastrowova iluze po staletí trápí naše mozky. Nikomu se ji stále nepodařilo logicky vysvětlit

Jméno Joseph Jastrow spoustě lidí nic neřekne. Když se ale řekne Jastrowova iluze, může se vám vybavit obrazec, který lidem již od 19. století pěkně motá hlavu. Na první pohled dvě rozdílně dlouhé části jsou totiž úplně stejné.

Psycholog milující vynálezy a experimenty

Ještě než se podíváme na iluzi, kterou se zabýval a která ho nejvíce proslavila, pojďme si říct něco o samotném Josephovi. Ten byl americkým psychologem s polskými kořeny zaměřujícím se především na experimentální psychologii. Protože byl velmi hloubavý, spojován je také s mnoha vynálezy a experimenty. Byl velmi fascinován tím, co lidská psychika a lidské oko dokáže. A tak jeho práce spočívala i ve vymýšlení různých optických klamů a jevů spojovaných s optickými iluzemi. Jeho práce vycházela z teorie, že každý z nás bere psychologii podle svého, a má tak již předem určité předsudky. Snažil se tak obyčejné lidi v psychologii svými dokonalými řečnickými schopnostmi vzdělávat.

Již tři století lidem Jastrowova iluze zamotává hlavu

Jak již bylo zmíněno, Joseph Jastrow se po celý svůj život zabýval nejenom novými vynálezy, ale také experimenty. Právě jeden z nich jej proslavil natolik, že i po téměř osmdesáti letech od jeho smrti si jej lidé ve spojitosti s jedním z nich stále pamatují. Jastrowova iluze je známa po celém světě. A stejně jako v době svého vzniku v 19. století, i dnes o dvě století později ji lidé nedokážou jasně pochopit.

Jastrowovu iluzi si může vyzkoušet každý

Jastrowova iluze je známá také jako Bumerangová. Často se lidé mylně domnívají, že se musí jednat o něco, co v běžném životě nepotkáme. Právě tato iluze je ale důkazem toho, že se vědci zabývají i obyčejnými věcmi kolem nás. Věřte totiž, že tuto iluzi si ve většině případů dokážete okamžitě vyzkoušet z věcí, které máte kolem sebe. Bumerangová iluze je chápána jako iluze, při které jsou přítomny dva stejně dlouhé zahnuté pásy. Pokud je dáme nad sebe, v mozku nám okamžitě vyvstane pocit, že je spodní díl větší než ten vrchní. Ve skutečnosti jsou ale pásy stejně dlouhé. Jak je to možné?

Za všechno možná může naše vnímání perspektivy.

Nikdy se nedokázalo zjistit, proč vlastně mozek takto reaguje. Existuje ale několik teorií. Za tou jednou stojí naše sítnice. A sice interpretace dvojrozměrného obrazu jako trojrozměrného. Mozek ale takto může reagovat také proto, že je zmatený rozdílem velikosti mezi malým a velkým poloměrem. Spodní strana vrchního dílu tak mylně klame vnímání spodního dílu, jehož část se zdá najednou delší. Dlouhá strana pak působí mylnou představu, že je horní díl ještě kratší. Může se ale jednat i o vnímání perspektivy, tedy o způsob, jakým se předměty zobrazí relativně k jejich umístění v prostoru a relativně k jejich velikosti.

Jastrowova iluze ještě trochu jinak

Představit si tento jev můžeme jako dvě části zahnutých kolejí. Ty jsou na první pohled stejné. Pokud ale jednu umístíme nad druhou, náš mozek automaticky vyvolá mylnou představu, iluzi, že je spodní kolej větší než vrchní. Poloměry horního i dolního oblouku jednotlivých částí jsou ale naprosto totožné.

Teorie je hojně využívána v různých testech

Teorii chápeme všichni, lidský mozek ale nedokážeme přesvědčit, že realita není to, co mozek vidí. Právě proto, že náš mozek nedokáže pochopit, proč vidíme větší a menší díl, je tato iluze využívána při různých výzkumech a testech. Hojně je používána u dětí či jedinců s poruchami autistického spektra.