Nedostižná kajakářská technologie: Oštěpem se třemi hroty lovili ptáky na hladině či napíchli několik kachen v hejnu najednou
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
K menším vrhacím zbraním, jež jsou součástí kajakářské výbavy grónských Inuitů, patří oštěp na ptáky, kterým se loví ptáci na vodní hladině nebo těsně nad ní. Zasáhnout z kajaku tuleně je velmi těžké, ale ještě těžší je zasáhnout ptáčka, který se houpe na hladině.
Proto se musel zvlášť přizpůsobit i lovecký nástroj. Oštěp na ptáky je znám na většině inuitského území a po staletí si zachoval stejný vzhled, píše Ole G. Jensen, autor knihy Střípky grónské kultury, kterým se v našich článcích o arktických obyvatelích inspirujeme pravidelně. Jako dánský spisovatel a fotograf, dlouholetý ředitel grónských muzeí, expertní znalec místní kultury a umění a milovník největšího ostrova světa ví o jejich nepříliš známém světě naprosto nejvíc. Jeho knihu do češtiny přeložil velký popularizátor ostrova a dlouholetý velvyslanec v Dánsku Zdeněk Lyčka.
Bez hrotů se zpětnými háčky by to nešlo
Zvláštností oštěpu na ptáky jsou tři, řidčeji čtyři dopředu otočené kostěné hroty se zpětnými háčky, které jsou umístěny uprostřed oštěpu s pravidelnými rozestupy kolem rukojeti. V mnoha směrech to připomíná harpunu na ryby či úhoře, upevněnou ve střední části rukojeti.
Hroty se nejčastěji vyráběly ze sobího paroží, které bylo snadno k mání na většině grónského území, a navíc je to pevný, kvalitní a snadno zpracovatelný materiál. Důležitý byl úhel mezi rukojetí a hroty. Byl-li příliš velký, hroty se mohly snadno zlomit. Pokud byl příliš malý, těžko se mezi nimi udržel ulovený pták. Většina lovců používala úhel o šířce tří prstů.
Větší rádius zásahu
Princip této konstrukce spočívá v tom, že pokud lovec nezasáhne ptáka hrotem oštěpu, má naději, že jej uloví jedním ze tří „harpunových bodců“, nebo jej alespoň omráčí a pak vyloví z vody. Akční rádius zbraně je tak podstatně širší než úzký hrot oštěpu.
Odlehčená verze harpuny s pevným hrotem
Hrot se původně vyráběl z kosti s jediným zpětným háčkem. Později bylo možno v nově otevřených obchodech koupit zaostřené železné tyče s jedním nebo více zpětnými háčky.
Hrot oštěpu, na rozdíl od mohutnější harpuny, byl pevně zabudován do rukojeti a připevněn šňůrami. V zadní části oštěpu byl krátký kostěný kolík, který přesně zapadal do otvoru ve vrhací násadě. Lehčí oštěp na ptáky bylo možné vrhnout podstatně dále než těžkou harpunu na tuleně. Oštěpu se však údajně používalo také k lovu malých tuleňů.
Nepostradatelná zbraň do příchodu brokovnice
Oštěp na ptáky tvoří podlouhlá rukojeť o délce 120-150 cm s nenásilným přechodem mezi tlustšími a tenčími částmi. Nejtlustší byl vepředu, kde byl do vyvrtané díry zasazen hrot, uprostřed, kde byly připevněny tři kostěné hroty, a na konci, kde byl umístěn kostěný kolík k vrhací násadě – a kvůli rovnováze. Jedná se o další kus nedostižné kajakářské technologie, která však rychle vzala za své, když se v Grónsku rozšířila brokovnice, zakončil popis specifické inuitské lovecké zbraně Ole G. Jensen.