Zámek ve Versailles je skvost. Žít na něm za časů krále Ludvíka IV. byste ale asi nechtěli
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
5 min
Definice čistoty se v průběhu staletí měnila. Pokud uvažujete o pompézním zámku a rozsáhlých zahradách ve Versailles v 17. století v této perspektivě, byli byste zděšeni. Všude byl cítit zápach a podle našich hygienických norem to bylo místo opravdu špinavé.
Reklama
Úklid
Palác denně navštěvovaly tisíce lidí (až pět tisíc), když se tam konala luxusní zábava nebo recepce, a k udržení alespoň trochy čistoty byla potřeba spousta lidí. Zatímco šlechtičtí obyvatelé Versailles museli udržovat své vlastní byty čisté, veřejné prostory a pokoje královské rodiny byly uklízeny služebnictvem. Veřejné pokoje během nocí a časných ranních hodin, soukromé pokoje krále a jeho rodiny, kdykoli byly prázdné. Sluhové sbírali talíře a sklenice, pokojské uklízely nábytek a zrcadla, o podlahy se starali metaři, než přijeli leštiči, aby se parkety leskly leštěním barevným voskem. Vzhledem k tomu, že Versailles bylo téměř vždy staveništěm, bylo třeba se postarat také o všechen prach a nečistoty způsobené stavebními pracemi.
Problém zápachu
Špína není jediná věc, která se shromažďuje, když je místo hodně frekventované, problémem se stávají i zápachy. Versailles měl trochu přirozený problém se zápachem způsobený samotnou půdou, na které byl postaven. Půda měla na některých místech docela odporný zápach, a zvláště v létě se k němu přidával pach potu lidí a jejich oděvů.
Koupání
Na rozdíl od všeobecného přesvědčení se tehdy lidé skutečně koupali, ale nedělali to tak často jako my nyní. Koupání, zejména v teplé vodě, bylo považováno za zdraví škodlivé. Jak víme, teplá voda otevírá póry pokožky a lidé to věděli už tehdy. Protože jejich voda většinou nebyla tak čistá jako ta naše, mysleli si, že všechny druhy nemocí by se pak při otevření pórů mohly vplížit do těla přes kůži a způsobit i smrt.
Koupání ve vaně
Koupání ve vaně bylo tak trochu luxusní záležitostí, kterou si nemohl dovolit každý. Koupání bylo také něco, co se obvykle dělalo ve společnosti a Ludvík XIV. je toho nejlepším příkladem. Král Slunce si nechal v přízemí Versailles postavit celý byt za účelem koupání. Koupání bylo považováno spíše za smyslnou záležitost. Lékaři se nemohli zcela shodnout, zda je to dobré nebo špatné.
Osobní hygiena
I když lidé možná neměli týdenní koupel, neznamená to, že byli špinaví. Podle jejich vlastních měřítek byli spíše čistí. Při vstávání z postele bylo standardní mytí rukou a obličeje a následovalo rychlé omytí zbytku těla v podobě ‚dření‘. Někdo k tomu používal mokrý hadřík, někdo se raději nechal potřít parfémy, jiný použil to, co bylo považováno za nejbezpečnější, alkohol.
Prádlo
Toto rychlé mytí po ránu bylo ve skutečnosti považováno za dostatečné, protože věc, o které se myslelo, že udrží člověka v čistotě, nebylo nutně mytí a voda. Bylo to prádlo. Spodní prádlo a prostěradla byly vyrobeny ze lnu a předpokládalo se, že tato látka absorbuje nečistoty a pachy. Bez ohledu na to, zda bylo po ruce mnoho nebo jen málo oblečení, bylo docela obtížné je udržovat čisté. Praní těchto látek bylo v některých případech téměř nemožné. Skvrny se daly opatrně vytřít, ale to bylo skoro vše.
Toalety a žumpy
Další příčinou zápachu byly žumpy. Ve svých komnatách měli dvořané hrnce, které používali ke své potřebě. Členové královské rodiny měli o něco větší pohodlí. K jejich bytům patřila malá místnost, která někdy sloužila i k odkládání prádla nebo svíček, v níž bylo umístěno jakési záchodové křeslo. To mělo na sedáku díru, pod kterou bylo možné položit nočník na podlahu nebo připevnit ke skutečné židli. Na půdorysech se tyto místnosti nenápadně nazývají Garderobes, ale byly také známé jako Cabinets des Affaires. Zatímco dnes se tento druh potřeby provádí v soukromí, dvořané z Versailles se o své soukromí v tomto ohledu tolik nebáli. Někteří přijímali návštěvy na toaletě nebo se na ní umisťovali ve společnosti. Nejbližší rodina Ludvíka XIV. mohla vstoupit do jeho Cabinetu des Affaires a Versailles mělo za jeho vlády asi 274 těchto toaletních židlí. Obsah toaletních židlí se musel nosit přes zámek až do nejbližší zapáchající kanalizace. Vzhledem k tomu, že to byl docela problém, byl obsah nádob často jednoduše vyhazován z oken.
Veřejné záchody
Versailles mělo také veřejné záchody, ale vzhledem k tomu, kolik lidí je potřebovalo, bylo to příliš málo. Tato veřejná toaleta byla instalována pod veřejnými schodišti v naději, že větrání způsobené kolemjdoucími zadrží pachy, což nefungovalo. Některé veřejné toalety byly náchylné k přelití. Pokud tomu tak bylo, obsah prosakoval do stěn a podlah. Zdálo se, že se to na některém z veřejných záchodů stávalo docela často, tak často, že ti, kdo bydleli v bytech poblíž, utekli ze svých pokojů a stěžovali si na nepořádek prosáklý zdmi.
Parfémy
K boji se zápachem způsobeným dvořany, jejich oděvy a prosakujícími toaletami se používal parfém. Liselotte von der Pfalz toho zřejmě využila tolik, že Dauphine kvůli tomu několikrát omdlel. Parfémy situaci nezlepšily. Už tak nečistý vzduch se mísil s vůněmi různých parfémů, jež samy o sobě dost strašlivě páchly, a vytvářely zápach, který bylo těžké vydržet. Aby proti tomu znovu bojovali, nosili dvořané s sebou malé bohatě vyšívané pytlíky, které byly naplněné voňavými bylinami nebo okvětními lístky. Vázy s bylinkami byly umístěny v bytech a veřejných místnostech a jejich vůně se lišila v závislosti na ročním období. Bylinky se také často pálily, aby se zlepšil vzduch.
