Nový migrační pakt EU: Zavádí screening na hranicích i princip solidarity

Když jsem poprvé procházela finální texty migračního paktu, překvapilo mě, jak málo se o jeho skutečném obsahu v běžné debatě mluví. Většina diskuzí sklouzává k emocím – buď jde o „konec Evropy, jak ji známe,

Pojďme si tedy rozebrat, co vlastně Evropský parlament 10. dubna 2024 schválil a Rada EU o měsíc později formálně přijala. Jde o soubor pěti nařízení a tří směrnic, které mají vstoupit v plnou účinnost v roce 2026. A tady je první důležitý detail: nařízení jsou pro členské státy právně závazná přímo, bez nutnosti národní transpozice. To není diktát, ale standardní způsob, jakým EU přijímá legislativu v oblastech, kde má pravomoci.

Solidarita, která má svou cenu

Nejdiskutovanějším prvkem paktu je mechanismus takzvané povinné solidarity. Funguje to následovně: když se některá země ocitne pod migračním tlakem, ostatní státy musí pomoci. Buď přijmou část žadatelů o azyl, nebo zaplatí finanční příspěvek – oficiálně se hovoří o částce minimálně 20 000 eur za každého nepřijatého žadatele.

Pro Českou republiku, která dlouhodobě odmítá povinné kvóty, to vytváří zajímavé dilema. Nejsme zemí s vnější hranicí EU, takže nebudeme budovat screeningová centra. Ale budeme si muset vybrat: buď relokace, nebo platby. Obojí má své náklady – finanční i politické.

Podle dat Evropské agentury pro azyl (EUAA) počet žádostí o azyl v zemích EU+ v roce 2023 přesáhl 1,1 milionu. To je kontext, ve kterém se o solidaritě jedná. Není to abstraktní číslo – je to tlak, který některé členské státy, zejména ty na jihu a východě, reálně pociťují.

Hranice jako první filtr

Pakt zavádí povinné screeningové procedury na vnějších hranicích EU. Každý migrant, který překročí hranici bez oprávnění, projde během sedmi dnů ověřením identity, zdravotním a bezpečnostním posouzením. Pro žadatele s malou šancí na azyl nebo ty přicházející z takzvaně bezpečných třetích zemí bude aplikován zrychlený proces.

Zní to efektivně, ale praxe bude složitější. Sedm dní na komplexní posouzení je ambiciózní cíl. Organizace jako Člověk v tísni nebo Charita ČR upozorňují na rizika: omezený přístup k právní pomoci, jazykové bariéry, podmínky v detenčních zařízeních. To jsou legitimní obavy, které bude třeba při implementaci řešit.

Eurodac: více dat, více kontroly

Databáze Eurodac, která dosud uchovávala otisky prstů žadatelů o azyl, se výrazně rozšíří. Nově bude obsahovat i fotografie, a to včetně dětí starších šesti let. Propojí se s dalšími systémy – Schengenským informačním systémem (SIS) a Systémem vstupu/výstupu (EES).

Cílem je omezit takzvané sekundární pohyby – situace, kdy žadatel o azyl vstoupí do jedné země EU a pak se přesune do jiné, často bohatší. Pro státy jako Německo nebo Švédsko, které čelí největšímu počtu žádostí, je to klíčová priorita. Pro migranty to znamená menší možnost volby, kam směřovat.

Kolik to bude stát?

Implementace paktu nebude levná. Výstavba screeningových center, modernizace databází, školení personálu, technologické vybavení – to vše vyžaduje investice. Evropská komise počítá s prostředky z Fondu pro azyl, migraci a integraci (AMIF), ale značná část nákladů půjde z národních rozpočtů.

Přesné částky zatím nikdo nespočítal – metodiky jsou složité a hodně závisí na tom, jak se bude migrační situace vyvíjet. Jisté je, že to nebude zdarma. Otázka zní, jestli tyto investice přinesou očekávané výsledky, nebo se stanou další kapitolou v příběhu o tom, jak EU utrácí peníze bez měřitelného efektu.

Návratová politika: slabé místo celého systému

Pakt posiluje roli agentury Frontex a zavádí nové nástroje pro vyjednávání se třetími zeměmi o readmisích – tedy o přijímání vlastních občanů zpět. EU bude moci využívat rozvojovou pomoc, obchodní dohody nebo vízovou politiku jako páky.

Tady jsem skeptická. Zkušenosti z minulosti ukazují, že dohody o readmisi jsou politicky složité a často neefektivní. Země původu nemají motivaci přijímat zpět lidi, kteří jim posílají remitence ze zahraničí. A spolupráce s autoritářskými režimy s sebou nese etická dilemata, která se nedají vyřešit žádným nařízením.

Co to znamená pro Česko?

Česká republika se při hlasování o paktu zdržela – což je diplomatický způsob, jak říct „nesouhlasíme, ale nebudeme blokovat“.

Naše azylové kapacity jsou relativně malé, administrativní nároky se zvýší. Budeme muset zpracovávat nová data z Eurodacu, administrovat případné relokace nebo vyměřovat finanční příspěvky. Ministerstvo vnitra už na svých stránkách zveřejnilo základní informace o paktu – což je dobrý začátek, ale implementace bude vyžadovat mnohem víc.

Do poloviny roku 2026 mají členské státy povinnost uvést všechny změny do praxe. Dva roky na tak zásadní transformaci není mnoho času. A právě v detailech implementace se ukáže, jestli pakt bude fungovat, nebo se stane další byrokratickou zátěží bez reálného dopadu.

Migrační pakt není ani spása, ani apokalypsa. Je to kompromis – a jako každý kompromis má své slabiny. Otázka, kterou si budeme muset položit za pár let, zní: vyřešil něco, nebo jen přesunul problémy jinam?