Rusové se provrtali 12 km do Země. Dál už to nešlo
Foto: unsplash
4 min
Možná jste o něm slyšeli. Kolský superhluboký vrt, přezdívaný jako Díra do pekla, byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako nejhlubší na světě. Sověti v jeho případě nevrtali do země, aby našli ropu. Tentokrát jen chtěli vědět, co se v útrobách Země skrývá.
Reklama
Kdo by čekal obří šachtu, do které se dá spustit výtah, bude zklamán. Slavný vrt na severozápadě bývalého Sovětského svazu je úzký otvor o průměru zhruba dlaně, a přesto změnil pohled geologů na to, co se skrývá pod našima nohama.
Žár, který nikdo nečekal
Práce na Kolském poloostrově poblíž města Zapolarnyj začaly v květnu 1970. Nešlo o hledání ropy, plynu ani rudy. Cílem byl čistě vědecký průzkum kontinentální kůry: získat vzorky hornin z hloubek, kam se nikdo předtím nedostal, sledovat teplotu, tlak a prověřit dosavadní představy o stavbě pevniny. Plán počítal s hloubkou kolem 15 kilometrů.
Inženýři věděli, že s hloubkou bude teplo stoupat. Realita ale předčila všechny modely. V nejhlubších úsecích se rtuť teploměrů přiblížila k 180 stupňům Celsia, tedy výrazně výš, než předpovídaly výpočty.
Horko samo o sobě nebylo to nejhorší. Pod obrovským tlakem a v takové teplotě se hornina přestala chovat jako pevný kámen. Byla plastičtější a měla sklon se deformovat. Stěny vrtu se mohly bortit a každý další metr byl technicky složitější i dražší.
Jak uvádí odborný časopis Scientific American, vrt nakonec dosáhl hloubky 12 262 metrů. Přitom jde jen o nepatrný zlomek vzdálenosti ke středu planety.
Co vrtná jádra odhalila
Geologové se opírali o seismická měření. Podle nich se v určité hloubce měla žula střídat s bazaltem. Vrtná jádra ale ukázala jiný obraz: skok v rychlosti seismických vln nevyvolal přechod mezi dvěma typy hornin, nýbrž změna vlastností téže horniny pod extrémním tlakem a teplem. Přímý pohled dovnitř tak ukázal, že číst nitro planety jen z nepřímých dat bývá zrádné.
Další překvapení čekalo ve vodě. Nešlo o dešťovou vodu, která by prosákla o kilometry níž. Byla vázaná v hlubokých horninových strukturách a za určitých podmínek se mohla uvolňovat z minerálů.
Největší dárek ale vědci našli v hloubce kolem šesti kilometrů: mikrofosilie dávných jednobuněčných organismů. Nešlo o živé tvory, ale o mikroskopické fosilní stopy, které zůstaly pohřbené v zemské kůře. Podle doplňujících údajů byly staré přibližně dvě miliardy let a patřily desítkám druhů planktonu.
K hranici mezi kůrou a pláštěm, známé jako Mohorovičićově diskontinuitě neboli Mohu, se vrt nepřiblížil. Pojmenovali ji po chorvatském geofyzikovi Andriji Mohorovičićovi, který ji na počátku 20. století odhalil z chování seismických vln. Pod kontinenty leží desítky kilometrů hluboko, takže ani rekordních 12 262 metrů nestačilo. Pod oceány je kůra tenčí, a proto se vědci pokoušeli o vrty přes mořské dno, třeba v americkém projektu Mohole na začátku 60. let. Ani ten cíl nesplnil.
Legenda o studni do pekla a konec projektu
Koncem 80. let se začal šířit příběh, že sovětští vědci prorazili do obří dutiny a vysokoteplotní mikrofon zachytil křik tisíců lidí z pekla. Později kolovaly i zvukové nahrávky. S reálným výzkumem to nemá nic společného: žádná dutina plná křiku nebyla, teploty nepřekročily tisíc stupňů a věrohodný záznam „zvuků z pekla“ neexistuje.
Skutečný konec byl prozaický. Po rozpadu Sovětského svazu přišly rostoucí náklady a potíže s financováním. Vrtání skončilo, lokalita byla opuštěna a hranice 15 kilometrů zůstala nedosažena. Dnes je vrt zavařený kovovým poklopem.
Později vznikly vrty s větší celkovou délkou, hlavně v ropném a plynárenském průmyslu, ty ale vedou šikmo či vodorovně. Kolský vrt zůstává nejhlubším umělým bodem pod zemským povrchem. Střed Země je přitom vzdálený asi 6371 kilometrů, takže lidé zdolali jen zhruba 0,2 procenta cesty.
Sondy dokážeme poslat miliardy kilometrů do vesmíru, ale vlastní planeta nám stále uniká. Měli bychom podobné vrty zkusit znovu, nebo jsou dnes moderní metody výzkumu lepší cestou?
