Ponzova iluze nám může vysvětlit, proč měsíc často lidé vnímají menší, než ve skutečnosti je
Foto: Peter Hermes Furian / Shutterstock
3 min
Na laťkách, které připomínají koleje, se nachází dvě úsečky odlišné barvy. Ty jsou sice stejně dlouhé, i tak je ale náš mozek považuje za délkově odlišné. Jak je to možné? A jak se dá Ponzova iluze využít v praxi?
Reklama
Italský psycholog uznávaný již ve velmi mladém věku
Mario Ponzo byl v minulém století jedním z velmi uznávaných psychologů. Když začal studovat medicínu na univerzitě v Turíně, asi nikdo netušil, jak věhlasným psychologem se ve svém oboru stane. Mezi jeho úspěchy patřilo například prezidentství Italské psychologické společnosti. Byl ale také emeritním profesorem na univerzitě v Římě.
Kromě toho, že aktivně publikoval do různých časopisů a dalších periodik, je mu přisuzována také Ponzova iluze. On sám se sice k jejímu objevení nikdy nehlásil, byl to ale on, kdo tento efekt světu představil a kdo se aktivně po celý svůj život věnoval jeho zkoumání.
V praxi lze teorii využít při pohledu na měsíc
Ponzovu iluzi dokonce propojil také s iluzí měsíce. Díky tomuto efektu přišel s vysvětlením, proč se lidskému oku dokáže měsíc zdát na horizontu větší, než je tomu ve skutečnosti. Tuto jeho teorii další z psychologů rozvedli do ještě větších detailů. A sice takových, že sbíhající se linie jsou v tomto případě stromy a domy, které člověk vnímá při pohledu na měsíc. A jak funguje samotná Ponzova iluze?
Při pohledu na zvýrazněné objekty jsme ovlivněni okolím
Ponzova iluze vychází z předpokladu, že člověk, konkrétně jeho mozek, nevnímá skutečnou velikost objektu. Ta je totiž ovlivněna pozadím, se kterým mozek automaticky objekt srovnává. Ponzova iluze je pak interpretována jako čáry vypadající jako vlakové koleje, přes které jsou nakresleny další dvě čáry. Lidský mozek automaticky vnímá koleje z hlediska perspektivy. A tak se nám čára v horní části obrazu zdá jako vzdálenější a zároveň daleko větší než čára nacházející se v dolní části obrázku. Ve skutečnosti stejně dlouhé čáry se tak zdají na první pohled díky vnímání mozku různě veliké.
Stejně dlouhé čáry se na první pohled zdají být odlišné
To, proč je tato iluze takto vnímána, může vycházet z takzvané lineární perspektivy. Horní část tak vypadá delší jednoduše proto, že jsou sbíhající se strany vnímány jako rovnoběžné čáry, které ustupují do dálky. Horní čára je díky tomu vnímána jako vzdálenější a zároveň delší. Naše sítnice by čáry mohla vnímat totožně pouze ve chvíli, kdy by byl objekt umístěný ve vzdálenosti prostorově větší než předmět nacházející se v naší blízkosti. Zároveň platí, že čím více objekty jsou dvě horizontální linie obklopeny, tím je v našem mozku vyvolávaná iluze silnější.
Ponzovu iluzi lidé mohou vnímat různě
K jasnému vysvětlení, proč lidský mozek tuto iluzi vnímá zrovna tímto způsobem, se vědci ještě nedobrali. Možná i proto, že každý z nás tento efekt může vnímat trošku jinak. Tato iluze je hojně využívána jako prostředek ke sledování způsobu fungování lidských percepčních a vizuálních systémů a také toho, jak jednotlivý lidé dokážou vnímat různé druhy informací. Někteří z vědců dokonce tvrdí, že lidé různých ras či národností mohou tuto iluzi vnímat rozdílně.
