Jak se dětství na sídlišti podepsalo na generaci Husákových dětí

Děti, které vyrůstaly na betonu 

Označení „Husákovy děti“ se používá pro silnou populační vlnu ze 70. let minulého století. Nejpočetnější byly ročníky 1973 až 1976 a vůbec nejsilnějším se stal rok 1974, kdy se v tehdejší České socialistické republice narodilo 194 215 dětí.

Jejich počet nebyl náhodný. Stát v 70. letech výrazně podporoval zakládání rodin, mimo jiné prostřednictvím novomanželských půjček, přídavků na děti nebo podpory bytové výstavby. Právě nová panelová sídliště přitom nabízela bydlení pro obrovské množství mladých rodin.

A tak se během několika let narodila generace, která měla společného mnohem víc než jen rok narození. Tisíce jejích příslušníků vyrůstaly ve stejných typech bytů, chodily do podobných školek a škol a jejich dětský svět často začínal i končil na sídlišti.

Panelák jako dětský svět

Život těchto dětí přitom nebyl omezen jen na malý byt a chodbu. Před domem bylo hřiště. Za rohem další. O pár minut dál škola, školka, obchod a další paneláky, kde bydleli spolužáci. Děti nemusely za kamarády jezdit přes celé město. Stačilo sejít dolů.

Velmi zajímavý český výzkum provedla socioložka Jana Barvíková. Ve studii „Jak se žije na Jižním Městě z pohledu ‚Husákových dětí‘“ analyzovala hloubkové rozhovory s lidmi, kteří se jako malé děti v letech 1977 a 1978 přestěhovali s rodiči na tehdy ještě rozestavěné Jižní Město I. Právě tam prožili dětství i dospívání.

Jižní Město mělo pověst prostředí, které bylo odosobněné, šedivé a anonymní. Z pohledu dítěte ale nebyla nejdůležitější barva fasády ani skutečnost, že dům měl dvanáct pater. Důležitější bylo, co se dělo mezi domy.

Sídliště soustředilo obrovské množství dětí stejného věku na malém prostoru. Vznikaly tak dětské party, v nichž se děti učily domlouvat, soupeřit, hádat se i usmiřovat bez toho, aby u každého konfliktu zasahoval dospělý.

To ovšem neznamená, že každé dítě z paneláku bylo automaticky samostatnější nebo psychicky odolnější. Takový závěr z dostupných výzkumů udělat nelze. Je ale důležité odlišit panelový dům jako typ stavby od způsobu života, který se v tehdejším sídlišti odehrával.

Malý byt mohl vadit

Psychologický výzkum přitom skutečně ukazuje, že některé vlastnosti bydlení v paneláku mohou mít na děti negativní dopad.

Jedním z nejlépe prozkoumaných faktorů je přeplněnost domácnosti. Děti potřebují prostor nejen ke spaní, ale také ke hře, učení, odpočinku a postupnému vytváření vlastního soukromí.

Studie Claudie Solari a Roberta Mareho publikovaná v časopise Social Science Research například zjistila souvislost mezi přeplněným bydlením a horšími výsledky v některých oblastech dětského well-beingu, včetně školních výsledků, chování a zdraví. Svou roli hraje také příjem konkrétní rodiny a případné konflikty. 

Husákovy děti ale měly oproti dnešním velkou výhodu: volný pohyb venku. 

Méně kontroly, větší svoboda

Dnešní rodiče mají své dítě pod neustálou kontrolou. Vozí ho do školy, na kroužky, na sport a zase domů. Tehdejší dítě mohlo jednoduše zmizet ven a nikdo netušil, kde se zrovna toulá.

Nebylo to tím, že by se tehdejší rodiče méně strachovali. Společnost jen byla jinak nastavená a neexistovaly mobilní telefony. 

Děti se pohybovaly ve skupinách vrstevníků a jejich svět nebyl tolik organizovaný dospělými. Část konfliktů si musely vyřešit samy. Samy se rozhodovaly, co budou dělat, kam půjdou a kdy se vrátí.

Pořád to není důkaz, že jsou Husákovy děti díky panelákům psychicky odolnější než jiné generace, jak někdy zjednodušeně tvrdí bulvární články. Z dětství si naopak mohly odnést i traumata, se kterými se dospělým nikdy nesvěřily. Možná ale o něco dříve dospěly. A pochopily, že je v životě nikdo nebude vodit za ručičku.