Proč se v němých filmech lidé pohybovali tak rychle a ztřeštěně
Foto: Charlie Chaplin, 1915, film His new job. Zdroj: Employee(s) of Essanay / Public domain, Wikimedia commons
Němý film je film bez synchronizovaného zvuku, obecněji bez slyšitelných dialogů. Ačkoli němé filmy zprostředkovávají vyprávění a emoce vizuálně, různé dějové prvky, jako je prostředí, doba nebo klíčové dialogy mohou být v případě potřeby zprostředkovány pomocí mezititulků. Nám jde ale tentokrát o pohyb, a to rychlejší, než který známe z dnešních filmů.
Vrcholné období tzv. němé éry (od počátku 19. století do konce 20. let 20. století) bylo díky filmům z let 1894 až 1929. Znamenalo obzvláště plodné období plné uměleckých inovací. Začalo se rozvíjet filmové hnutí klasického Hollywoodu, stejně jako francouzský impresionismus, německý expresionismus a sovětská montáž. Tvůrci němého filmu byli průkopníky této umělecké formy do té míry, že prakticky každý styl a žánr filmové tvorby 20. a 21. století má své umělecké kořeny v němé éře. Ta byla průkopnická také z technického hlediska.
Termín „němý film" je poněkud zavádějící, protože tyto filmy byly téměř vždy doprovázeny živými zvuky. K filmům hrál klavírista, divadelní varhaník nebo ve větších městech dokonce orchestr. Pianisté a varhaníci hráli buď podle not, nebo improvizovali. Dokonce hlas vyprávěl divákům „mezititulky“. Ačkoli v té době neexistovala technologie pro synchronizaci zvuku s filmem, hudba byla považována za nezbytnou součást diváckého zážitku.
Němý film se obvykle používá jako historický termín označující éru kinematografie před vynálezem synchronizovaného zvuku, ale vztahuje se i na takové filmy zvukové éry.
Filmy nebyly tehdy tak citlivé jako dnes, bylo třeba delší expozice a kamery zabíraly na rozdíl od dnešních dvaceti čtyř obrázků za sekundu jen šestnáct. Mezi jednotlivými obrázky tak byla delší prodleva, ale lidé se mezitím stále pohybovali; proto se zdálo, že za sekundu urazili delší vzdálenost. A delší vzdálenost za sekundu znamená rychlejší pohyb.
Zásadní je projekční rychlost
Před zavedením standardní projekční rychlosti 24 snímků za sekundu (fps) pro zvukové filmy mezi lety 1926 a 1930 byly němé filmy natáčeny různými rychlostmi, obvykle mezi 12 a 26 fps. Obvyklá rychlost projekce němých filmů byla 16 fps, což bylo dostatečné pro vytvoření iluze pohybu na plátně. Důvodem pro zvýšení projekční rychlosti na konci 20. let bylo nejen zlepšení iluze pohybu, ale především potřeba zvýšit rychlost posunu filmu na zvukovém snímači. Při rychlosti 16 fps nebylo možné dosáhnout požadované frekvence tzv. akustický kmitočet) a kvality zvuku.
Komické scény, umocněné rychlejším pohybem herců, vyvolávaly u diváků smích.
Němé filmy se nám mohou zdát nepřirozeně rychlé především bez pečlivého promítání v jejich zamýšlené rychlosti. Nicméně, některé filmy či pouze jednotlivé scény byly záměrně natáčeny nižší rychlostí, aby při promítání byla akce rychlejší - obzvláště se tak dělo u komedií a akčních filmů. Klasickým příkladem tohoto „zrychlovacího" jevu jsou například grotesky Charlieho Chaplina (zhruba od roku 1914) nebo Stana Laurela a Olivera Hardyho a mnoha dalších.
