Na dovolené jsem prožila noc s krásným ciznicem. Když jsem zjistila, kdo to byl, dostala jsem šok
Foto: Pexels
4 min
Myslela jsem, že to bude jen letní flirt bez závazků. Jeden večer, jeden cizinec, žádné otázky. Jenže ráno, když jsem otevřela sociální sítě, mi spadla čelist. Ten muž, se kterým jsem strávila noc, nebyl jen tak někdo. A já jsem se ocitla uprostřed situace, na kterou jsem vůbec nebyla připravená.
Reklama
Večer, který začal jako tisíce jiných
Seděla jsem na terase malého řeckého baru s výhledem na moře a popíjela bílé víno. Byla jsem na Krétě už čtvrtý den, sama, protože kamarádka mi týden před odletem zrušila kvůli práci. Zpočátku mě to štvalo, ale pak jsem si řekla, že je to vlastně osvobozující. Nikomu se nemusím přizpůsobovat, nikomu nic vysvětlovat.
Tehdy ke mně přistoupil. Tmavé vlasy, opálená kůže, úsměv, který vypadal upřímně. Řekl něco o tom, že sedím sama a že to je škoda. Normálně bych ho poslala pryč, ale bylo mi třicet dva, byla jsem unavená z práce, z Prahy, z toho, že všichni kolem mě zakládají rodiny, a já pořád řeším, jestli mám změnit zaměstnání nebo byt. Tak jsem mu kývla na židli vedle.
Žádné otázky, žádné sliby
Mluvili jsme anglicky. Řekl, že je tady služebně, ale že má pár dní volna. Neptal se, odkud jsem, co dělám, jestli mám někoho. A já se neptala taky. Bylo to jako hra – dva lidé, kteří se potkali náhodou a nechtějí nic víc než ten jeden večer. Bavili jsme se o moři, o tom, jak je tady všechno pomalejší než doma, o tom, že někdy je dobré prostě vypnout.
Kolem půlnoci jsme šli na pláž. Byla teplá noc, vzduch voněl solí a jasmínem. Políbil mě a já se nenechala přemlouvat. Věděla jsem, co chci. Chtěla jsem zapomenout na všechno, co mě doma čeká. Chtěla jsem být jen tady a teď.
Skončili jsme v mém pokoji. Nebylo to ani romantické, ani divoké. Bylo to prostě příjemné. Ráno odešel brzy, než jsem se úplně probudila. Zanechal jen vzkaz na papírku: Děkuji za krásný večer. Žádné číslo, žádné jméno. Přesně, jak jsem chtěla.
Ranní káva a Instagram
Sedla jsem si na balkon s kávou a otevřela Instagram. Scrollovala jsem bez přemýšlení, když mi vyskočil příspěvek od jedné známé z Prahy. Fotka z vernisáže, kde stála vedle skupiny lidí. A mezi nimi byl on. Ten muž z včerejší noci.
Srdce mi začalo bušit. Klikla jsem na fotku, pak na další. Byl označený. Otevřela jsem jeho profil a málem mi vypadl telefon z ruky. Měl přes sto tisíc followerů. Byl to umělec – malíř, kterého jsem už někde viděla, možná v nějakém časopise nebo na výstavě. Žil v Berlíně, cestoval po světě, měl úspěch. A já jsem s ním strávila noc, aniž bych tušila, kdo to je.
Cítila jsem se najednou hrozně hloupě. Ne kvůli tomu, co se stalo, ale kvůli tomu, že jsem nevěděla. Jako bych měla vědět. Jako bych měla být připravená.
Co teď?
Celý den jsem se nemohla soustředit. Ležela jsem na pláži a přemýšlela, jestli mu mám napsat. Jestli on ví, že jsem zjistila, kdo je. Jestli to pro něj bylo taky jen náhodné setkání, nebo jestli dělá tyhle věci pravidelně. Prohlížela jsem si jeho fotky – vernisáže, cesty, lidi, kteří vypadali důležitě. A pak jsem se podívala na sebe. Běžná holka z Prahy, co dělá v marketingu a má ráda víno a seriály.
Přemýšlela jsem, jestli mu mám poslat zprávu. Něco v duchu hezký profil nebo díky za večer. Ale pak jsem si uvědomila, že bych tím všechno pokazila. Ta noc byla krásná právě proto, že jsme byli jen dva cizinci bez minulosti a bez budoucnosti. Kdyby mezi nás vstoupila realita – jeho svět, můj svět – všechno by se změnilo.
Týden poté
Když jsem se vrátila do Prahy, kamarádka se mě ptala, jak to bylo. Řekla jsem jí, že fajn, že jsem si odpočinula. Neřekla jsem jí o něm. Neřekla jsem to nikomu. Občas si otevřu jeho Instagram a podívám se, co dělá. Před měsícem měl výstavu v Paříži. Minulý týden sdílel fotku z Islandu. Žije život, který já nikdy žít nebudu.
Někdy si říkám, co by bylo, kdybych mu napsala. Jestli by odpověděl. Jestli by si mě vůbec pamatoval. Ale nikdy jsem to neudělala. Protože ta noc nebyla o něm jako o umělci nebo o mně jako o někom, kdo by chtěl být součástí jeho světa. Byla o dvou lidech, kteří se na chvíli potkali a pak šli každý svou cestou.
A možná je to tak lepší. Možná některé věci mají zůstat jen vzpomínkou – bez jmen, bez kontextu, bez pokračování. Jen teplá noc, moře a pocit, že aspoň na chvíli jsem byla někdo jiný.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
