V českých vesnicích v Banátu zní čeština 19. století. Začátky měli přistěhovalci těžké
Foto: BuhaM / Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0
4 min
Češi už slyšeli ledacos. V Chorvatsku jim říkají paštikáři, jinde jsou terčem vtípků o ponožkách v sandálech. V rumunském Banátu ale vznikla přezdívka, která dnes zní mnohem drsněji. Když se ale podíváte na její skutečný původ, zjistíte, že celý příběh je úplně jiný, než se na první pohled zdá.
Reklama
Přezdívka, která dnes zní jako urážka. Ve skutečnosti ale vypráví příběh našich krajanů
Když se řekne česká menšina v zahraničí, většině lidí se vybaví Amerika nebo Chorvatsko. Jen málokdo si ale uvědomuje, že několik stovek kilometrů od českých hranic dodnes existují vesnice, kde se na návsi mluví česky, pečou se koláče podle starých receptů a místní slaví české poutě stejně jako jejich předkové před dvěma sty lety. Dokonce si uchovali i pálení slivovice!
Právě tam, v rumunském Banátu, se zrodilo označení, které může dnešnímu člověku připadat až šokující. Čechům se tu totiž kdysi říkalo „Cikáni Němců“. Vytržená z kontextu působí tato slova jako tvrdá urážka. Ve skutečnosti je však jejich historie mnohem složitější a zajímavější.
Dnes už se s tímto označením běžně nesetkáte a rozhodně nevystihuje vztah Rumunů k české menšině. Přesto patří k barvitým kapitolám historie Banátu, které stojí za připomenutí.
Jak se Češi ocitli stovky kilometrů od domova
Příběh banátských Čechů začal na počátku 19. století. Tehdejší habsburská monarchie hledala osadníky, kteří by pomohli osídlit téměř liduprázdné pohraniční oblasti mezi Dunajem a Karpaty. Stovky českých rodin proto opustily domov a vydaly se do kraje, který byl tehdy divoký, zalesněný a plný náročné práce.
Zakládaly vesnice jako Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Eibentál, Bígr nebo Šumice. Život nebyl jednoduchý. Čeští kolonisté káceli lesy, obdělávali kamenitou půdu a doslova vlastníma rukama budovali nové domovy. Přesto si uchovali jazyk, tradice, lidové písně i víru. Dodnes je fascinující slyšet v rumunských horách češtinu, která si uchovala řadu starobylých výrazů, jež už v Česku dávno zanikly.
Odkud se vlastně vzala ta podivná přezdívka?
Právě tady se dostáváme k onomu zvláštnímu označení. Označení „Cikáni Němců“ nevzniklo proto, že by si Rumuni mysleli, že Češi jsou Romové. Šlo spíše o lidové pojmenování lidí, kteří přišli z habsburské monarchie a byli vnímáni jako součást německy spravovaného světa, přesto však patřili k chudším kolonistům žijícím stranou většinové společnosti.
Historikové zároveň upozorňují, že místní Rumuni používali pro Čechy mnohem častěji označení „Pémi“, odvozené z německého Böhmen – tedy obyvatelé Čech. Označení se vztahovalo nejen na etnické Čechy, ale často i na další obyvatele pocházející z českých zemí. Přezdívka, která dnes budí emoce, tak představuje spíše zajímavost z lidového folkloru než obraz skutečných vztahů mezi národy.
Banát je místem, kde české srdce bije dodnes
Kdo někdy Banát navštívil, většinou odjíždí s pocitem, že objevil kus starých Čech ukrytý mezi rumunskými horami. Místní lidé stále pečují o české školy, kostely, folklor i tradiční kuchyni. Každé léto sem přijíždějí stovky turistů z České republiky, aby poznali kraj, kde se čas zpomalil.
Místní Češi přitom nikdy neusilovali o to, aby se uzavřeli okolnímu světu. Naopak. Po generace žili vedle Rumunů, Srbů i dalších národností a vytvořili prostředí, kde se různé kultury přirozeně prolínaly. Návštěvníci často vyprávějí o mimořádné pohostinnosti, otevřenosti a ochotě místních podělit se o svůj příběh.
Přezdívky pominou. To, co zůstává, je obdiv
Češi se umí zasmát tomu, když jim Chorvaté říkají paštikáři. Mnohem zajímavější ale je, že právě v rumunském Banátu si naši krajané za dvě století vybudovali pověst pracovitých a houževnatých lidí, kteří dokázali proměnit nehostinnou krajinu v domov.
Možná právě proto dnes dávná přezdívka působí spíš jako historická kuriozita než jako urážka. Skutečný příběh banátských Čechů totiž není o posměchu. Je o odvaze opustit rodnou zem, začít znovu v cizím kraji a navzdory všem překážkám si uchovat českou řeč, tradice i identitu po více než dvě stě let. To je odkaz, který si zaslouží mnohem větší pozornost než jakákoli dávná přezdívka.
