Joseph von Sonnenfels: Díky němu u výslechu lidi nemučíme a trest má určovat zákon, nikoli soudce
Foto: Rijksmuseum / Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Naplněná životní dráha osvícence Josepha von Sonnenfelse začala v mikulovském ghettu v rodině židovského učence Lipmanna Perlina (či Berlina), který se roku 1735 dal i se třemi syny raději pokřtít, protože se právě „realizovala omezení počtu židovského obyvatelstva na Moravě“.
Přijali tehdy nové jméno Nepomucenus a jejich kmotrem se stal Karel Maxmilián z Ditrichštejna, významný šlechtic z českomoravské větve rodu Ditrichštejnů a později jejich mecenáš. O rok později byl Joseph povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „von Sonnenfels“, popisuje Soňa Nezhodová pro publikaci Regionálního muzea v Mikulově.
Po studiu práv na vídeňské univerzitě se zde Joseph (1733 Mikulov – 25.4.1817 Vídeň) stal profesorem policejních a kamerálních věd (finanční a účetní zásady správy majetku panovníků v období rozkladu feudalismu). Působili jako politický a vědecký spisovatel za rozšíření reformních myšlenek osvícenského absolutismu. Jeho návrhy zásadně přispěly k modernizaci rakouského státu, určoval vývoj habsburské monarchie, a to především v policejní vědě, v trestním právu a ve správní praxi.
Prosadil zrušení mučení při výslechu a omezení trestu smrti, angažoval se v kodifikaci trestního, soukromého a správního práva a podporoval užívání spisovné němčiny, uvádí encyklopedie Osobnosti české historie Jana Randáka.
Vídenští univerzitní studenti ho často důvtipně prověřovali, například dotazem - na čem stojí Josef von Sonnenfels? Otázka se týkala jeho sochy, která dodnes stojí před vídeňskou radnicí. Studenti většinou neprohlédli lest a odpovídali, že na „podstavci“. Ovšem chodidla zvěčnělého Sonnenfelse šlapou po mučících nástrojích a vlastní socha drží v pravé ruce svitek papíru, který hlásá jeho největší zásluhu: „zrušení útrpného práva".
Detailně se věnoval různým zákonným přestupkům a v souvislosti s vyšetřovacím procesem se zabývá problémem ještě stále užívané metody mučení: „Útrpné právo je nebezpečné pro slabé nevinné a je prospěšné jen pro silného viníka." O rozsudcích soudí, že trest má určovat zákon a ne soudce". Dnem 2.1.1776 byla tortura při vyšetřovacím řízení zakázána.
Život ve středověkých leprosáriích byl svázaný přísnými pravidly, jejichž porušení se tvrdě trestalo
Kromě zrušení mučení při výsleších podezřelých rozdělil výkon trestu ve vězení na tři stupně žalářů: 1. stupeň: žalář - volný pohyb v cele, běžná strava, 2. stupeň: těžký žalář - nohy spoutány v okovech, bezmasá strava, samotka a 3. stupeň: nejtěžší žalář - připoutání i v pase, bezmasá strava (teplé jídlo obden), samotka. Třetí stupeň žaláře byl spojen se ztrátou majetku a občanských i šlechtických práv a hodností. S průběžnými novelami platil Sonnenfelsův trestní zákoník v Rakousku až do roku 1975 a v Československu do roku 1950.
Zvláštní pozornost věnoval podle publikace Nezhodové otázce trestu smrti. V roce 1764 píše: „Tresty smrti jsou proti konečnému účelu trestů: těžké veřejné práce řeknou dotyčnému více a činí trest zločince pro stát užitečným."
Sonnenfels se pustil opravu do všech oborů lidské činnosti. Například roku 1777 se zasadil o osvětlení vídeňských ulic olejovými lampami a byl jmenován „ředitelem osvětlení“ Vídně. Pro vzdělávání prostých lidí doporučoval divadlo, přičemž obsah her by kontroloval stát, což podtrhoval slovy:,,Neřest musí být proto znázorněna ve své nejodpornější podobě, ctnost se všemi svými půvaby."
