Jak se léčilo ve starém Egyptě: Vyspělé metody se mísily s pověrami
Foto: Pexels
5 min
Zlomená klíční kost před třemi a půl tisíci lety? Žádný problém – čekal vás státem placený specialista, který vás zafixoval předchůdcem dnešní sádry a poslal domů. Zatímco středověká Evropa o tisíc let později pouštěla žilou a přikládala svaté obrázky, na březích Nilu fungoval propracovaný systém bezplatné péče se špičkovou chirurgií.
Reklama
Chrámy života: Kde se rodila moderní medicína
V srdci starověkého Egypta nebylo zdraví výsadou bohatých. Stát zde organizoval unikátní systém péče soustředěný kolem takzvaných Domů života (Per Ankh). Tyto instituce, fungující při chrámech, sloužily jako lékařské školy, knihovny a kliniky zároveň.
Lékaři, kteří byli často kněžími bohyně Sachmety nebo boha Thovta, dostávali plat přímo od státu. Pro běžné občany tak byla veškerá péče zcela bezplatná.
Tento systém se vyznačoval nevídanou specializací, kterou později obdivoval i řecký historik Hérodotos. Pacienti nechodili k univerzálním léčitelům. Naopak – vyhledávali odborníky zaměřené výhradně na oči, zuby, břišní potíže nebo gynekologii.
Společnost rozlišovala tři hlavní kategorie poskytovatelů péče. Praktičtí lékaři Sunu sázeli na empirické metody, byliny a chirurgii. Zaříkávači Sau bojovali s nemocemi pomocí rituálů a magie. Třetí skupinou byli chirurgové z řad kněží bohyně Sachmety, kteří prováděli operace a zprostředkovávali vůli bohů.
Teorie nilských kanálů a medicínské mýty
Základem egyptského chápání lidského těla byla teorie tělesných kanálů (metu). Egypťané věřili, že tělem proudí systém kanálů, kterými teče krev, vzduch, moč a trus – podobně jako řeka Nil protéká jejich krajinou.
Pokud se tyto kanály ucpaly, člověk onemocněl. Léčba proto často spočívala v pročišťování těla pomocí klystýrů, projímadel a vyvolávání zvracení.
S tímto pohledem na tělo souvisí i největší omyl tehdejší doby. Ačkoliv egyptští lékaři byli mistři anatomie, mozek pro ně neměl žádnou hodnotu. Věřili v kardiocentrismus – tedy že srdce je jediným sídlem rozumu, emocí a paměti.
Při mumifikaci proto mozek bez milosti vytahovali nosem a vyhazovali jako odpad, zatímco srdce v těle pečlivě ponechávali. Stejně tak je mýtem, že běžně prováděli trepanaci lebky. V lékařských papyrech o tom neexistuje jediná zmínka a nálezy mumií se zhojenou lebkou jsou v Egyptě extrémně vzácné.
Od těhotenských testů po krokodýlí trus
Staří Egypťané měli vlastní způsob, jak zjistit těhotenství. Žena močila na semena ječmene a pšenice a několik dní se čekalo, zda začnou klíčit. Pokud vyklíčil ječmen, mělo to podle tehdejších představ znamenat narození chlapce, pokud pšenice, očekávala se dívka. Určení pohlaví bylo samozřejmě pouhou pověrou. Samotný těhotenský test ale nebyl úplně vedle. Moderní výzkumy totiž ukázaly, že moč těhotných žen skutečně může díky hormonům podporovat klíčení semen častěji než moč žen netěhotných.
Méně vábná, avšak chemicky účinná, byla tehdejší antikoncepce. Ženy používaly vaginální pesary vyrobené z krokodýlího trusu, medu a rostlinných šťáv. Kyselost tohoto trusu totiž fungovala jako poměrně účinný spermicid.
Pokud šlo o zubní lékařství, Egypťané sice neuměli vrtat kazy, ale dokázali zafixovat uvolněné zuby pomocí zlatých nebo bronzových drátků a tlumit bolest bylinami.
Modelový příklad: Jak zachránit zlomenou klíční kost
Jak taková péče vypadala v praxi, ukazuje slavný Papyrus Edwina Smithe z období kolem roku 1600 před naším letopočtem. Představme si dělníka na stavbě chrámu, který spadl z lešení a utrpěl dislokovanou zlomeninu klíční kosti. Jeho ramena visí dolů a konce kostí směřují k obličeji.
Lékař nejprve položí pacienta na záda a mezi jeho lopatky vloží složenou látku, čímž se hrudník vypne a ramena přirozeně klesnou dozadu. Následně manuálně srovná konce klíční kosti, dokud nezapadnou na své místo.
Rameno a hrudník pak pevně stáhne tuhými lněnými obinadly napuštěnými pryskyřicí, která po zaschnutí ztvrdnou a fungují jako dokonalá fixace. Na kůži nad zlomeninou nakonec aplikuje směs medu a tuku pro zmírnění otoku a prevenci infekce.
Tajemství starověkých papyrů a síla přírody
Naše znalosti o tehdejším lékařství pocházejí z několika klíčových svitků. Vedle chirurgické učebnice Edwina Smithe je to zejména Ebersův papyrus z roku 1550 před naším letopočtem. Tento dvacetimetrový svitek obsahuje neuvěřitelných 877 receptů a diagnóz pro vnitřní lékařství, oční, kožní i gynekologické potíže.
Nejstarším dokumentem je pak Kahunský papyrus z roku 1900 před naším letopočtem, zaměřený na ženské nemoci a veterinární lékařství.
Významnou roli v léčbě hrála příroda. K hojení ran se běžně přikládal med, který funguje jako přírodní antiseptikum. Často se mluví o tom, že Egypťané předběhli dobu používáním plesnivého chleba na rány jako předchůdce penicilinu.
Odborníci však varují před přeceňováním tohoto faktu. Šlo o čistě empirické lidové léčitelství a mnohé plísně na chlebu byly toxické, takže mohly infekci spíše zhoršit. Cílená izolace antibiotik tehdy neexistovala.
