Zvol si svůj rod: Před tisícem let si jedinec bez příbuzných a kmotrů ani neškrtl
Foto: Slované na cestě do práce, 10. století, historická rekonstrukce. Zdroj: Silar / Creative commons, CC-BY-SA
4 min
Z dnešního pohledu by se dalo říct, že na začátku druhého tisíciletí jedinec sám mnoho dokázat nemohl. Práce, zábava, starosti i radosti byly věcí kolektivní. Proto měli tehdejší obyvatelé českých zemí tendenci chápat příbuzenské vztahy v co nejširším smyslu. Roli hrálo bezpečí, mocenské vztahy, majetky či duchovní přízeň.
Reklama
Dělo se to proto, aby si lidé zajistili neformální vazby na početnou skupinu dalších lidí, s níž mohli lépe zajistit své potřeby a hájit osobní zájmy. Mnohem důležitějším pojmem než rodina byl proto v době 11. a 12. století rod. I když se ve středověku s tímto pojmem operuje často, jeho vymezení nebylo nikdy jednoznačné, zvláště v prostředí vládnoucích vrstev, popisuje poutavě starodávné vztahové poměry Vlastimil Vondruška v knize Život ve staletích: Lexikon historie 12. století.
Rod nad rodinou
Struktura příbuznosti byla nesmírně komplikovaná a v chápání rodu se často uplatňovaly i jiné faktory, především mocenské zájmy. Urozený rod tvořila početná skupina pokrevně spřízněných velmožů, nejen blízkých příbuzných, ale často spřízněných velice vzdáleně. Každý rod měl svého předáka a jeho nejbližší příbuzné, kteří tvořili stabilní jádro rodu. K nim se hlásili na základě příbuzenství krve další urození mužové.
Vyber si svůj rod
Přihlásit se k určitému rodu nebyla podle VlastimilaVondrušky totiž záležitost pouze příbuzenská, ale šlo především o mocenské rozhodnutí, protože většina urozených mužů (zvláště těch méně významných) měla možnost výběru několika rodů (každý měl v sobě krev různých předků a příbuzenství se chápalo velice široce).
Výběr rodu se mohl odehrávat také prostřednictvím sňatku s dcerou některého významného velmože. Rody totiž hrály v zápasech uvnitř přemyslovského tábora klíčové role a ty, které stály na straně vítěze, mohly očekávat štědrou odměnu, zatímco ty, které stály na opačné straně, se mohly dočkat ztráty majetků a jejich předáci dokonce i životů.
Rody urozených velmožů byly tedy nejen záležitostí příbuzenskou, ale současně šlo o mocenské skupiny, z nichž se později vytvořily šlechtické rody, spojené osobou společného předka a erbu.
Venkovský rod jako velkorodina
Rody existovaly i na venkově a tvořili je příbuzní nejstaršího muže (stařešíny), který stál v čele. Patřili sem všichni jeho přímí i vedlejší příbuzní – děti, vnuci, bratři a neprovdané sestry, sestřenice a neteře, ale také manželé a manželky jeho dětí a vnuků. Početné rody se někdy označují jako velkorodina.
Charakteristické pro velkorodinu bylo společné vlastnictví zemědělské půdy (rodinný nedíl, známý již z časů prvních Slovanů). Půdu využívali všichni členové rodu společně a podle svého postavení měli právo na podíl z výnosů. Společná půda se nedělila, neboť patřila celému rodu.
Rozdrobení velkorodin
Tradiční raně středověké velkorodiny se v průběhu 12. a 13. století na venkově rozpadaly na menší skupiny (klasické selské rodiny). Šlo o důsledek proměn zemědělského hospodářství, doprovázených dělbou zemědělské půdy ve vesnici na menší celky, které se stávaly individuálním vlastnictvím jediného hospodáře.
Duchovní příbuzní
Pro středověkou společnost bylo důležité kromě rodového příbuzenství (pokrevní spřízněnosti) ještě takzvané duchovní příbuzenství (vztah kmotrů a kmotřenců). Instituci kmotrů iniciovala zřejmě sama církev, neboť šlo o svazek, který vycházel z průběhu křtu. Do 6. století nosili dítě ke křtu rodiče, ale v této době byli nahrazeni kmotrem. Smyslem bylo zřejmě symbolické vyjádření faktu, že dítě se zrodilo z tělesného hříchu (reprezentovaného rodiči), ale do světa křesťanů vstupuje neposkvrněné z rukou kmotra, tedy symbolického druhého otce, uvádí Vlastimil Vondruška.
Kmotrovství se rozšířilo
Protože byla instituce kmotrovství pro život dětí užitečná, s přijetím křesfanství se v českých zemích rychle rozšířila. Navíc sama církev dbala na to, aby se při křtu rituál kmotrovství bez výhrady dodržoval. Ve 12. století byli kmotrové a kmotry již zcela běžní, popisuje Vlastimil Vondruška. Povinnosti kmotra teoreticky nekončily křtem. Do jaké míry je však lidé v raném středověku dodržovali, není jisté. Ani dobové kroniky nezdůrazňují vztah kmotrů ke svým kmotřencům a je možné, že zpočátku šlo o formální vztah, daný především účastí na křtu, bez dalších povinností.
