Reklama

Život ve starém Římě nebyl lehký skoro pro nikoho. Ale obyčejní vojáci, těm nikdo opravdu nezáviděl

Život ve starém Římě nebyl lehký skoro pro nikoho. Ale obyčejní vojáci, těm nikdo opravdu nezáviděl

Foto: Public domain, Wikimedia commons

Publikováno:
5 min
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.

Když pomyslíme na římského vojáka, představíme si člověka v brnění, přilbě, s mečem, s kopím a štítem, připraveného střetnout se s nepřítelem. Dokážeme si představit, že poslouchá rozkazy svých nadřízených a bojuje za římskou slávu. Kdo byli jeho velitelé? Byl obyčejný voják šťastný?

Reklama

Struktura římské armády

Římská armáda byla rozdělena do legií, z nichž každá obsahovala asi 4 800 pěšáků a 120 jezdců. Legie byla rozdělena do 10 kohort, které zahrnovaly 480 mužů. Každá kohorta byla rozdělena do šesti centurií čítajících 80 mužů – nikoliv 100, jak název napovídá.

Pomocné jednotky

Pokud byste narukovali jako cizinec, byli byste zařazeni do pomocné jednotky. Zjevně jste byli mnohem postradatelnější než legionáři, a z toho důvodu byste byli v bitvě obvykle umístěni v předních řadách. Nosili byste méně ochranné zbroje než legionáři.

Hierarchie v římské armádě

Stejně jako všechny armády byla římská armáda velmi hierarchická. Pokud jste měli technické znalosti v kovoobrábění, tesařství nebo medicíně, vstoupili jste do řad imunních, což znamená, že jste byli osvobozeni od některých základních úkolů, jako je např. hlídání. Pokud jste patřili mezi elitu, byli jste známí jako principálové a ti „hlavní“ a doufali jste, že budete povýšeni do hodnosti setníka. Nejprivilegovanější z této třídy byl aquilifer. Byl to on, kdo nesl orlí standartu legie a kdo vedl legii do bitvy. Pod ním byl signifer – bylo jich celkem asi 60, z nichž každý nesl signum neboli standardu jedné z centurií. Všichni tito muži byli velmi významní a v pořadí hned vedle centurionů.

Centurionové

Centurion měl ve své legii na starosti asi 80 mužů. Byl páteří armády. Voják si v římské armádě nemohl dovolit neslušné chování. Pokud by se dopustil mírného přestupku, setník by ho zbil tyčí. Pokud by se dopustil vážnějšího přestupku, setník by mu uložil pokutu, degradoval by ho, nebo dokonce přeřadil do jiné legie. Pokud voják usne při strážní službě na nepřátelském území, nařídil by ostatním vojákům, aby ho ubili k smrti. V řadách centurionů také existovaly divize. Nejvýznamnějším centurionem byl primus pilus, centurion, který měl na starosti 1. centurii první kohorty. Centurioni se nemohli dostat výš, leda aby se stali praefectus castrorum, „prefektem odpovědným za tábor“.

Římský voják je trestán svými vrstevníky
Římský voják je trestán svými vrstevníky | Zdroj: Wellcome Collection gallery / Creative commons, CC-BY

Vojenské tribuny

Nad centuriony pak bylo pět mladých vojenských tribunů jezdecké hodnosti a jeden starší tribun senátorské hodnosti, známý jako tribunus laticlavius nebo „tribun se širokými pruhy“. Byl tak pojmenován, protože senátoři nosili tógu se širokým fialovým pruhem. Vojenští tribuni sloužili jen krátkou dobu, než se vrátili do civilu. V čele legie stál legatus legionis, legionářský legát. Byl vysoce postaveným senátorem a obvykle zůstal ve funkci tři až čtyři roky.

Nešťastní vojáci v římské armádě

Historik Tacitus zaznamenal ve svých spisech mimo jiné to, jaká byla situace a jak bylo zacházeno s římskými vojáky: „Staříci slouží 30 až 40 let, jejich těla jsou zmrzačená ranami. Pokud někdo přežije tato nebezpečí, je poslán na konec světa a dostane podmáčené močály nebo nezorané stráně, kterým říkají farma. Od bití nebo ran není žádný odpočinek.“

Dobové pejorativní nahlížení

Římský voják se doma musel potýkat se spoustou předsudků. Zdá se zvláštní, že by římští civilisté měli pohrdat vojáky, kteří střežili jejich říši, ale existuje spousta důkazů, které naznačují, že tomu tak skutečně bylo. Tacitus často označuje obyčejné legionáře jako volgus, „masa nebo dav“, což je velmi pejorativní termín.

Výhody v římské armádě

Pokud byste byli trvale přiděleni do provincie, mohli byste vést svým způsobem domácí život. Mnoho vojáků si žilo podle zvykového práva, různě označovaného jako hospita nebo focaria. Hospita znamená „hosteska“, zatímco focaria znamená „dívka z kuchyně“. Dokud císař Septimius Severus v roce 193 n. l. nenastoupil na trůn, nebylo vojákům dovoleno se oženit, ačkoli mohli vstoupit do armády, pokud již byli ženatí. Pokud jste však dosáhli hodnosti setníka, žádné takové omezení neexistovalo a mohli jste se oženit, kdy jste chtěli. Kdybyste byli na pochodu, vaše žena a děti by vás občas mohly doprovázet. A pokud jste neměli manželku, nebyla nouze o prostitutky, které vojáky doprovázely na pochodu nebo na ně čekaly na další zastávce.

Majetek a plat

Přestože v provincii, ve které jste sloužil, platil zákaz vlastnit majetek, nebylo toto nařízení přísně vymáháno. Zejména na západě se veteráni po propuštění rozhodli zůstat ve stejné provincii a mnozí z nich se bezpochyby usadili s místní dívkou. Je pravda, že plat vojáka (stipendium), který dostával třikrát ročně, byl velmi nízký. Ale každý nový císař mu dal donativ (z latinského donativum), peněžní dar, a to jak při jeho nástupu, tak podle podmínek jeho vůle.

Reklama