Reklama

Mučení ve středověku. Kam se hrabe Guantanamo?

Mučení ve středověku. Kam se hrabe Guantanamo?

Foto: Dorieo / Creative commons, CC-BY-SA, https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs

Publikováno:
4 min
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.

Realita života ve středověku byla značně odlišná od toho, jak žijeme nyní. Jednu z největších odlišností představují nejrůznější brutální způsoby mučení, kterým se nevyrovná ani nechvalně proslulé Guantanamo.

Reklama

Za vším hledej inkvizici

Mučení se stalo běžným postupem v období středověku až kvůli inkvizici. Nešlo o jednotnou organizaci, nýbrž o vícero odlišných společenství, jako byla například španělská inkvizice a římská inkvizice. Mučení plnilo dva hlavní účely – sloužilo k trestu a k přiznání pravdy. Inkvizice jeho zavedením původně reagovala na hrozbu hříšníků, kteří se stavěli proti církvi a sdružovali se do skupin. Mučení se stalo oficiálním prostředkem díky papeži Inocenci IV., který vydal papežskou bulu zvanou Ad extirpanda. Bula dovolovala použití mučení vůči hříšníkům, o nichž si církev myslela, že proti ní stojí.

Navzdory tomu, o čem by nás rády přesvědčily hollywoodské filmy, mučení mělo svá pravidla. Inkvizice měla vyslýchaného člověka mučit pouze jednou. A jakékoliv mučení, které způsobilo smrt anebo zmrzačení, bylo nelegální. Tyto zákony nikdo nehlídal, takže je inkvizice pravidelně porušovala a mnoho mučicích nástrojů vedlo právě k vážnému zranění, pokud mučeného rovnou nezabily. 

Phalaris odsuzuje sochaře Perilla k Bronzovému býkovi
Phalaris odsuzuje sochaře Perilla k Bronzovému býkovi, Zdroj: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons

Nejděsivější mučicí nástroje

Jestli se mučicím nástrojům nedá jedna věc upřít, je to jejich rozmanitost. Postupem času vznikla řada rozdílných mučicích nástrojů, které svou podobou děsí dodnes.

Klasickým mučicím nástrojem španělské inkvizice byl skřipec. Fungoval tak, že mučeného uvázali na dřevěnou strukturu, která měla systém klik. Poté, co klikami otáčeli, se provazy držící vyslýchaného napínaly a natahovaly jeho končetiny, což způsobilo okamžitou palčivou bolest.

Neméně populární byla palečnice, jejíž název naznačuje, jaký účel plnila. Ačkoliv nešlo o tak smrtící mučicí nástroj jako jiné, stále byl vysoce bolestivý. Šlo o dva železné pláty se svěrákem, do nichž se umístil palec mučeného, a poté se svěrák utáhl, což mohlo snadno prst rozdrtit.

Ruce nebyly jediné končetiny, na něž existovaly mučicí nástroje. Španělská bota fungovala jako skřipec na dolní část nohou. Inkvizitoři umístili nohy mučeného do těsných dřevěných anebo železných bot. Následně do prostoru mezi botami a kůží mučeného vložili dřevěné klíny. Ve finále použili paličku, aby klíny zarazili hlouběji do boty, což v krajním případě mohlo vést ke zlomení kostí.

V neposlední řadě je tu lámání kolem, které na rozdíl od výše zmíněných v naprosté většině případů vedlo ke smrti. Šlo o přístroj, který měl ozubená kola. Inkvizitoři k němu mučeného přivázali tak, že jeho končetiny spočívaly mezi jednotlivými koly. Následně inkvizitor vzal kladivo a lámal jím rozdílné části končetin mučeného. Jakmile byla oběť mrtvá, kolo vztyčili tak, aby na mrtvého každý viděl.

A co ona děsivě vyhlížející železná panna dobře známá z hororových filmů? Navzdory rozšířené fámě nejde o středověký mučicí nástroj, nýbrž vynález, který vznikl až v 19. století! 

Čarodějnice a ženy to měly nejtěžší

Jakkoliv se mučení nevyhýbalo oběma pohlavím, nejhůře v nejednom případě postihovalo domnělé čarodějnice anebo libovolné jiné ženy. Kromě fyzického mučení bylo ve středověku obvyklé i psychologické mučení a znásilnění žen bylo běžným krokem. 

Na rozdíl od vyslýchání na některých mučicích nástrojích se ženy obviněné z čarodějnictví mohly spolehnout na to, že s velkou pravděpodobností nepřežijí. Poté, co podstoupily kolečko výslechu na mučicích nástrojích (a v případě, že ho přežily), zpravidla následoval jeden ze dvou scénářů. Upálení na hranici, kterého se dočkala například Johanka z Arku, „proslavil“ právě středověk, ale praktikovali ho už v antické Izraeli či v Babylonii. 

Druhou oblíbenou variantou bylo potopení či vhození svázané ženy do vody. Pokud by se vynořila nad hladinu, znamenalo by to, že je čarodějnice a byla by následně upálena. Jestliže se žena utopila, prokázalo to její nevinu a její duše se mohla odebrat k Pánu Bohu. To, že byla dokázána její nevinnost, ale pochopitelně dané ženě nebylo v tu chvíli už nic moc platné. 

Reklama